Winchesterovo dítě

-26-

Během 3 týdnů jsem si s Deanem žila zcela normálně. Nelovili jsme, ani nám to moc nechybělo. Chodili jsme spolu na večeře, koukali spolu na rugby a dávali si společný sprchy. Nic nám nescházelo. Parkrát jsme napsali Johnovi a Dannymu, že jsme v pořádku. Já napsala Samovi, že nám chybí a ať si užívá.
Jednou ráno jsem se prudce probrala a otočily se mi vnitřnosti naruby. Běžela jsem ven, aby mě Dean neslyšel zvracet a tam jsem spustila pohromu. Aspoň jsem pohnojila kus lesíka za domem. "Panebože, to snad ne?" Ptala jsem se mezi nádechy a zvracením. Když už jsem neměla co zvracet, zvedla jsem se, vypila asi litr vody z kohoutku, oblékla se a vyjela jsem do města nejrychleji jak to jen šlo. V supermarketu byl sice malý výběr, ale stejně jsem si vybrala. Vybrala jsem si tester od značky Powerplast a byl růžový s motýlky "fuj", ale byl jediný, který nevypadal, jako by ho vytáhli z krabice od křupinek. Jela jsem do Ebenerova baru, kde servíroval i snídaně. Objednala jsem si lívance a slaninu a pro Deana jablečný koláč s sebou. Zašla jsem si na záchod a použila test. Čekala jsem 5 ďábelsky dlouhých minut. Jediné co jsem po té chvíli řekla bylo -"POZITIVNÍ"-
"Panebože co jsme to provedli?" Vypadlo ze mě po chvíli. Vrátila jsem se ke svému stolu zaražená, nevědějíc co bude. A bylo to tu znova. Já v takové situaci a Dean o ničem neví. Co když se mi něco stane a já přijdu i o druhé dítě? Co-co když si to Dean rozmyslel a rodinu nechce? Co když uteče stejně jako má matka?
S chutí jsem všechno snědla, uklidňovala se, že teď jím za dva, že si to můžu dovolit. Tím jsem se rozesmutnila. Jím za dva. A v životě pak budem jen my dva, protože Dean je lovec. Není dobrý moment založit rodinu. Aspoň ne pro něj.
Jela jsem domů k Deanovi. Přivezla jsem mu koláč a položila ho na stůl v kuchyni. Zrovna vycházel ze sprchy jen s malým ručníčkem pověšeným tak nízko, že mu málem z těch boků padal. Měl mokré vlasy a tvořili dojem, že jsou tmavé a lesklé. Kapičky mu kapaly na obličej a z obličeje na hruď. Kapičky pracovaly jako lupy a zvětšovaly každou jeho pihu. Ty maličké na tvářích, ty na ramenou a na klíčním kostech, ty maličké zázraky posypané po celém jeho těle.
"Ahoj, kam si zmizela?" Ptal se mě hned Dean.
"Pro snídani, přinesla jsem ti koláč. Není tak dobrý jako ten, co dělám já, ale taky ujde." Odpověděla jsem mu a zakrývala svojí zaraženost z neplánovaného těhotenství.
Věděl, že se něco děje. Viděl to v mých očích, jen nevěděl, co přesně se děje. A tak to aspoň na chvíli nechal plavat.
Další týdny utíkali a já se pomaloučku začala kulatit. Netloustla jsem, ale nadoutlo mi bříško, jako bych se fakt hodně najedla. Úspěšně jsem kryla své ranní nevolnosti a zácpy. Jednoho večera jsme se s Deanem koukali na ženský softball a byla tam hráčka, o které říkali, že před 4 měsíci porodila zdravého chlapečka a už je opět na hřišti a rozdává homeruny jako nikdy.
Už mu to nemůžu tajit. Buď uteču já první, nebo mu to řeknu a on uteče sám a zlomí mi srdce. Hm, co je lepší?
Řeknu mu to, aby mě pak nehledal jako minule. Je lehčí aby on se bál pronásledování z mé strany než naopak. Dobře řeknu mu to. Při večeři. Fajn.

Zvedla jsem se po chvíli z gauče a šla dělat večeři, kuřecí maso v cornflakes s bramborovou kaší a omáčkou. Po hodině jsem měla všechno hotové, Dean byl tak hodný a prostřel stůl. Jedli jsme mlčky a pak po nás umyl i nádobí. Šla jsem do koupelny první a Deane si chtěl umýt zuby. Vlezla jsem si do sprchy a pustila teplou vodu, Dean si myl zuby a povídal si semnou. Jak moc se mi líbil zápas a že taky na nějakej půjdem, že koupí lístky a tam si dáme pivo a hot dog a nachos a mluvil i o Johnovi a Dannym, že jim psal a že mě pozdravují. Odhodlala jsem se. Řeknu mu to teď. Nevidí mi do očí. Nevidí mě, můžu mu to říct.
"Deane?" Začala jsem tiše. "Já bych ti měla asi něco říct."
"Že moc mluvím? Jasný, už mlčim."
"Nene, to ne, to mi nevadí." Zasmála jsem se. "Víš něco se stalo a už to nejde napravit. A naprosto chápu, když odejdeš a už se nikdy nevrátíš, ale nech mě to doříct." Žádná odpověď, fajn. "Čekám s tebou dítě, podle místního doktora chlapečka. A nechám si ho." Řekla jsem rozhodně. Stále žádná odpověď. Třeba si ze mně dělá jen legraci a mlčky tam stojí. "Deane?" Řekla jsem s obavami, že doopravdy utekl. Otevřela jsem sprchový kout a v koupelně vážně nikdo nestál. "Deane?" Mé obavy začaly narůstat. Vyšla jsem ze sprchy v ručníku a našla ho, jak se obouvá a obléká si jeho bundu. Podívala jsem se mu do očí a myslela si, že vidím strach.
"Za chvíli se vrátím, prosím nikam nechoď. Nevychladni mi. Hned jsem tady." Řekl mi Dean rozhodně a vyšel urychleně z chaty. Nastartoval impalu a pelášil pryč.
Chvíli jsem mu to věřila, ale čím déle jsem čekala, tím míň jsem věřila. Po 4 hodinách, co Dean odjel, jsem vypla televizi a šla si lehnout. Zítra ráno odjedu. Aspoňže utekl první.
Ráno jsem se probudila, sbalila si všechny své věci a vyjela jsem. Jela jsem dlouhou, předlouhou cestou lesem od chaty k hlavní cestě a pryč z města, když okolo mě projela aspoň 220km/h černá impala, ve zpětném zrdcátku jsem viděla jak se o 180 stupňů otočila a hnala se za mnou. Předjela mě a smykem zabránila další průjezd v obou směrech. Vystoupila jsem, jakej šílenec by tohle udělal. A už v té chvíli jsem viděla SPZ-tku, jeho rozčepýřené vlasy, jeho koženou bundu a jeho bolest v očích, jako bych to byla já, kdo utekl.
"Říkal jsem ti, že jsem za chvíli tady." Křičel už z auta ode mně vzdálené 30 metrů.
"To bylo včera večer. Říkala jsem si, žes utek." Řekla jsem lhostejně.
Už stál jen pár metrů a šel rychlou chůzí ke mně.
"Jel jsem až do Denveru, což je 8 a půl hodiny odtud, najít to nejlepší klenotnictví, abych našel ten nejlepší prsten pro tebe." Už stál jen centimetrů ode mně. Klekl si na jedno koleno a z bundy vytáhl malou semišovou krabičku.
"A našel jsem ho, dokonalý prsten pro tebe a jel jsem jak nejrychleji jsem mohl, doopravdy. 8 a půl hodiny zase zpátky s prstenem na tvou ručku se žádostí, která se neodmítá."
Celá rozklepaná jsem na něj jen hloupě civěla. Nevěděla jsem, co říct nebo co si mám o tom celém myslet. Nechal mě, abych si myslela, že mě opustil a on jel místo toho do Denveru v jiným státě, aby mi koupil prsten dost dobrej pro mě? Fajn, odpouštím mu.
Slzy mi kapaly na tváře a čekala jsem netrpělivě na jeho otázku.
"Zenio Collins, dcero Dannyho Collinse, sním o tobě už od 16 let. Vysnil jsem si budoucnost s tebou. Miluji tě a pro tebe se vzdám naprosto všeho. Budu se snažit učinit tento svět lepším pro naše děti, ale ne otázkou života a smrti. Najdu si bezpečnou práci, koupím ti obrovský barák, zasadím ti na zahradu stromy, udělám pro tebe všechno. A navíc Tě moc miluju. Prosím, prokážeš mi tu čest být lepším člověkem a vezmeš si mě?" Po jeho proslovu mu i mě tekly slzy. Štěstím samozřejmě.
"Ty seš ale vůl, jasně, že si tě vezmu." S těmito slovy se zvedl, nasadil mi prstem a políbil mě, něžně ale horlivě, protože tohle bylo naše nejšťastnější chvíle našich dosavadních životů.