Winchesterovo dítě

-21-

Probudila jsem se o pár dní později v nějaké nemocnici s hroznými bolestmi hlavy a ještě horšími bolestmi břicha. Rozhlédla jsem se po nemocničním pokoji a v rohu místnosti jsem uviděla dřímajícího Deana. Nechtěla jsem ho budit, tak jsem opět zavřela oči.
"Proč si mi to neřekla?" S těmi slovy jsem zkoprněla.
"O-o čem to mluvíš?" Zeptala jsem se nechápavě.
"O tomhle." Zuřil a vytáhl z kapsy těhotenský test.
Pozitivní těhotenský test. Udělalo se mi zle.
"Proč si mi o tom neřekla?" Bolestivě se na mě podíval se slzami na krajíčku.
"Já-já. Bála jsem se."
Bolest v břiše, ale mé omlouvání přerušila. Chytila jsem se za břicho a nevěděla co se děje. "Zen? Zenio! -- Sestro! Pomozte mi!" Utíkal na chodbu přivolat sestru. Zavřela jsem oči a opět jsem uviděla jen temno. Ale ne. Nejen temno. Viděla-viděla jsem malé miminko. Chlapce. Krásné zelené oči. Světlé vlásky. Nedýchalo. Bylo mrtvé. Další pád do tmy.

O dalších pár dní jsem se probudila a hledala v pokoji Deana a jeho vyčítavý pohled. Ani jeden z nich tam nebyl. Byla jsem tam sama. Zaslechla jsem ale na chodbě hlasy a mlčené popotahování a tak jsem poslouchala.
"Je mi to líto pane Stone, ale vaše manželka měla vnitřní krvácení a vaše dítě to bohužel nepřežilo, je s podivem, že to přežila ona." Odmlčel se cizí hlas. "Nehody se prostě stávají. Kdyby jste mě potřeboval, budu na přímu. Znovu se vám moc omlouvám, nedalo se už nic dělat." Pak jsem slyšela vzdalující se mužské kroky. Ve dveřích se objevil Dean a urychleně si utřel kapající slzu z oka, aby nevypadal jako slaboch. Já se nestyděla, slzy mi tekly po tvářích a křečovitě jsem se držela za své bříško.
"Zklamal jsem tě, i když si mi řekla, že to nejde. Dokázal jsem zklamat tebe, sebe i svou rodinu. Nedokázal jsem tě ochránit. Je to celé moje chyba. Měl jsem to vědět. Měl jsem to tušit." Další rychle utřená slza.
"Ale tos nemohl, nemohls to vědět. A rozhodně to není tvoje chyba. Já to tušila. Cítila jsem to. Přišli jsme o něj, protože jsem si nedávala pozor." Mé slzy se dostaly až na samý konec mé brady a teď kapaly jako vodopády na má ramena.
"Ujeli bychom někam daleko. Tam kde by nás ty nestvůry nenašly. Pracoval bych v nějaký kanceláři a do smrti makal jako mezek, jen aby ten malej nemusel mít, to co my." Řekl zlostně.
"Ne, tuhle práci miluješ. Máš rodinu, která tě potřebuje, jeď za ní. Chci abys odešel."
"Neodejdu, neopustím tě. Nemůžu tě opět zklamat."
"Odjeť, buď ten hajzl, kterýho jsem měla právo napravit. Už tě nemůžu vidět. Trhá mi to srdce, když se na mě takhle díváš. Tak běž. Nehledej mě. Ujeď a už se nevracej!" Zakřičela jsem na něj. Pohotově přiběhla sestra "děje se tu něco? Ten muž vás obtěžuje?" Ptala se. "Ne, už je totiž na odchodu." Vysvětlila jsem. On s nevěřícíma očima napuchlé neslyšným pláčem se na mě naposledy díval a pak opustil místnost.

Po pár dnech mě pustili z nemocnice. Vyšla jsem zadem, kdyby náhodou Dean čekal u vchodu.
Změnila jsem si SPZky, přebarvila "shelly" na žlutou a dala na ní závodní pruhy, aby nás Dean nepoznal a jela pryč z tohodle města.
Vím, že mě Dean bude hledat, ale vrátí se ke svému životu a na mě zapomene.

Nezapomněl.