Winchesterovo dítě

-25-

- Sam -

Červen 2001
Nazareth, Pennsylvania
Dům Winchesterových

"To snad nesmyslíš vážně?!" zuřil John na svého mladšího syna. Sammy seděl na gauči hlavu skloněnou na znak hanby. Úspěšně absolvoval střední školu s vyjímečnými známkami, ale jeho otec na něj stejně křičí a je naštvaný. Vedle na druhém gauči seděl Dean a očním kontaktem otce uklidňoval.
"Na vysokou? Stanford? Jak by ses tam asi dostal? Máš přece práci tady!" zuřil dál John.
"Vzali mě. Vzali mě na Stanford. Podal jsem si přihlášku a vzali mě." řekl tiše Sam v pokoře před otcem.
"Co si to řekl?" John zmateně třásl hlavou.
"Přijali mě na vysokou a bude ze mě právník, Otče." zvýšil hlas a postavil se, využil všechnu jeho výšku a byl o hlavu a půl vyšší než jeho vlastní otec.
John se na Sammyho chtěl vrhnout, ale tak by ztratil i Deana. "Jestli odejdeš, už se nevracej." řekl tiše Samovi.
"Fajn." odpověděl mu poklidně Sam. Sebral si svou tašku schovanou za gaučem a chystal se odejít. Zastavil ho pevný stisk jeho staršího bratra. John už dávno odešel nahoru nevěnující se vlastním synům.
"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se ho vyděšený Dean.
"Kam asi, na autobusovou zastávku. Musím se dostat do Palo Alto v Kalifornii." Vysvětlil mu Sam pomalu jako malému dítěti. "Ale.. Ale Sammy, snad snad neodejdeš? Nemohl bych? Něco udělat?" ptal se Dean vyděšeně. "Mohl bys mě hodit na zastávku?" zeptal se ho Sammy rozesmutnělý nad myšlenkou, že nechá svého bratra s Johnem. "Jasně, tak jedem." odpověděl Dean, hodil na sebe bundu a zamířil k impale.
Jak tiše jeli po cestě, Sam už to ticho nemohl snášet "Promiň Deane, ale takhle to musí být. Já-já nejsem jako vy. Nejsem lovec a nechci jim být. Chci být právník a lidem pomáhat cestou zákona." vysvětloval Deanovi se slzami v očích.
"Já vím Sammy, já vím." utekla mu jediná slza, kterou už nemohl potlačit. Jedna perfektní slza popisující celou jeho bolest nad ztrátou jediného bratra, nad skutečností, že chce pro něj to nejlepší a to nejlepší je žít bez něj. Nad tou bolestí, že takový život by chtěl taky, ale myslí si, že si ho nezaslouží. Perfektní slza říkajíc, že už teď mu chybí a že nechce zůstat sám s takovým otcem, ale někdo se musí obětovat. Někdo musí zůstat a někdo musí odjet a žít líp. Sam byl vybrán, to on si to zaslouží víc. Dean, ten není hoden normálního života, jaký by si i on tak moc přál. Ale není hoden.

Na autobusové zastávce se společně objali. Srdceryvně a dlouze, protože věděli, že se dlouhou dobu neuvidí. Že už se třeba NIKDY neuvidí. Nakonec si podali ruce, Sam plakal a usmíval se nad tím, jak je volný, Deanovi tekly slzy, ale nevzlykal, to si dopřeje až ve chvíli samoty v autě cestou domů. "Sammy, on to tak nemyslel. Klidně se domů vrať kdykoliv chceš."
"Vždycky ho chráníš Deane, ale měl bys udělat stejnou več jako já. Utéct co nejdál. Zavolej Zenii, pozvi jí na rande, lovte spolu, ale osvoboď se od otce. Měj se Deane." a s tímto malý Sammy, ne tak malý jaký býval a ani tak mladý, nasedl do linkového autobusu číslo 57, směr Stanford university, Palo Alto.
"Teď už není cesty zpět." šeptal si sám pro sebe, když se jeho autobus rozjel vstříc jeho budoucnosti.
Dean si cestou domů neslyšně pobrečel. Vzlykal, ale tak potichu, že ani on nic nezaslechl. Měl s tímto spoustu zkušeností, potajmu plakával denně, když jeho maminka zemřela a on přebral všechnu zodpovědnost za svého mladšího brášku, který ho teď nadobro opustil, aspoň jak se domníval.

Sebral svůj mobilní telefon, vyťukal její telefonní číslo a modlil se, aby to nezvedla.
Nezvedla, Bůh ho asi lituje.

-tady Zenia Collins, víte co dělat.- Píp

Zaznělo z jeho mobilu. Potřeboval jí vidět. Nutně potřeboval její náručí a její laskání jeho vlasů a její něžný hlas, co říká, že všechno bude dobré.

"Ahoj tady Dean. Já. Jen. Zítra večer dorazím do města Bryce v Utahu. Samostatnej případ, co kdyby ses přidala? Tak budu v malé lesní chatě. Přejedeš okolo Ebenerova baru a zahneš na první zatáčce do lesa. Musím končit, miluju tě."