Winchesterovo dítě

-29-

Červenec 2005

Pár měsíců po incidentu se 'Žlutoočkem' (jak jsme mu s Deanem říkávali) jsme se s Deanem rozhodli vydat za rodinou. Nejdřív Bobby, pak John a Danny a poté bychom překvapili Sama. Byl to dobrý plán, ale pokazilo se to hned na začátku. Obvolávali jsme. Dean si vzal na celé 2 měsíce dovolenou, aby mohl cestovat s námi a mohli jsme vyjet.
Balení na cestu byl vážný problém. Cesty s 3 malými dětmi je sám o sobě problém, ale když jedete někam na neurčitou dobu, je to mnohem horší.
Sammy se vztekal, Bobby plakal a Mary bylo na zvracení.
K bobbymu jsme dorazili dalšího dne a moc nás to u něj bavilo. Společně na Bobbyho vrakovišti jsme si našli nějaké náhradní díly a pájeli je dohromady. Bylo to vážně sranda, vidět děti jak moc jim to jde. Byli jsme spokojená rodina na dovolené. Nebylo nic, co by se mohlo pokazit. Ale...

Asi o týden později jsem zavolala Johnovi, jestli můžeme zítra přijet.
"Ahoj Johne, jsme u Bobbyho, zítra večer bychom měli být s dětmi u vás. Už se na vás moc těší."
"Vážně? Skvěle. Máme ještě nějakou práci. Tak zítra."
Ten tajuplný případ. Pracují na něm už přes 10 let. Od doby kdy mi bylo 14 a Deanovi 16. Utekla strašná doba a kolik věcí se stalo a změnilo. Přerušil mě až Dean, když vstoupil do ložnice ze které jsem volala.
"Ahoj Krásko." A zamrkal na mě.
"Kde jsou děti?" Zeptala jsem se.
"S Bobbym jeli na zmrzlinu. Jsme tady jen ty a já." Dodal
"Bobby vzal 1 roční dítě na zmrzlinu? Tomu se mi nechce věřit." Zaryla jsem si do něj.
"No. To víš. Však.." Vykrucoval se ze své lži.
"Víš co? Nechci to vědět a přestaň marnit čas a už mě líbej!" Vrhla jsem se na něj. Opřel si mě o rám dveří a o zeď. Trochu se posunul, mezi polibky našel po hmatu dveře a prudce je zabouchl. Mě pořád líbající si sednul na postel a já seděla na jeho klíně. Okamžitá odezva. Nikdy s tím neměl problémy. Naše oblečení šlo rychle dolů, stejně jako naše kontrola. Milovali jsme se jako bychom byli jen nadržení puberťáci jako kdysi.

Večer přišel Bobby s pomalovanýn obličejem jako tygr a děti ulepení od cukrové vaty.
"Myslela jsem, že jste šli na zmrzku?" Zděsila jsem se jejich vzhledem.
"No to jsem byli taky, ale pak jsme zahlídli pouť a už to jelo." Vysvětloval mi Bobby.
"Fajn fajn, nech si ty detaily. Zítra ráno musíme odjet a večer být v Nazarethu."
"Dobře, není problém. Zítra se tedy rozloučíme. Ti prcci mi budou chybět." Projevoval city, a říkal, že to za chvíli přejde.
"Taky jim budeš chybět, ale neboj se, zase přijedeme ."
Slíbila jsem mu a myslela to vážně.

Brzy ráno jsme vyjeli. Děti plakali a vroucně objímali Bobbyho, který zakrýval slzy jen těžko. I já a Dean jsme ho vroucně objali a poděkovali mu za vše.
"Zavolám, až dorazíme zase domů." Slíbil Dean a culil se štěstím, že něčemu v tomhle světě může říkat domov.
"To bys měl chlapče, starej se ně, nebo se postarám já o tebe. Rozumněls?"
Pořád nad námi držel pevnou láskyplnou ruku správné výchovy. Odjížděli jsme od otce a strýce, abychom potkali ty, kteří nás k němu zavedli. K našim pravým otcům.

Okolo jedné odpoledne jsme byli pořád na cestě, alespoň jsme se blížili. Byli jsme asi 4 hodiny od Nazarethu. Děti byli po obědě a na zadní sedačce spinkali ani nedutali.
"Mám strach." Ozvalo se do zamlklého prázdna v impale. "Mám z něho strach. Nechci, aby moje děti viděli.. Aby viděli, aby věděli, že mám z něčeho strach." Pošeptal mi Dean, aniž by byl důvod šeptat.
"Tvoje děti s tebou nejsou, protože se ničeho nebojíš. Jsou s tebou protože si jejich otec a ochráníš je, i když budeš mít sebevětší strach. To z tebe dělá lepšího otce, než je ten tvůj a nebo můj. Jsi úžasný otec a také manžel. Já jsem s tebou, už navždycky. Budeme na něj dva. Nemusíš se bát. Nic proti nám nezmůže."
Nastalo dlouhé ticho přerušované malými vzdechy snících andílků.

Přijeli jsme do Nazarethu v 6pm, přesně akorát na večeři. Dean zaparkoval impalu za otcovým pickapem a vytáhl všechny kufry, co jsme měli. Já zatím probudila děti s větou, že už jsme tady. Vzala jsem do náručí malého bobbyho a Sammy se postaral o Mary, rozepnul jí pás, vzal jí za ručku a šli za mnou. Něco tušili. Noví lidé. Ne moc přátelští. Děti to vycítí. Stejně jako psi.