Winchesterovo dítě

-28-

2004
Tehdy jsme slavili Maryiny 2. Narozeniny. Samuel už chodil do školky a v březnu jsme oslavili jeho 3. Narozeniny. Robert už měl narozeniny v Listopadu a už mu byl rok, snažil se chodit a našel podporu ve svých 2 starších sourozencích. Sammy ho pevně držel za ruku a Mary za nimi táhla polštář, aby si Bobby neudělal bolístku, jak sami říkávali.
Už jsem dlouho nevolala Samovi, ale naposledy jsme si volali v květnu minulého roku a říkal mi, že je všechno v pořádku a že si našel slečnu. Řekl mi i jméno. "Jessica Lee Moore". Říkal to tak vznešeně a pyšně, že jsem si to i zapamatovala. Popisoval jí jako to nejlepší v jeho životě. Snad spolu pořád jsou.
Z mých úvah o Samovi mě vyrušilo až otevírání dveří, ve kterých stál Dean, měl na sobě šedý oblek a modrou kravatu a moc mu to slušelo, ale vypadal unaveně, přímo zdrceně, asi na něj hodili další zákazníky. Na jednu stranu - měli jsme peníze a Dean si mohl brát více dovolených, ale na druhou stranu se Dean více zatěžoval a to mi vadilo.
Držel v ruce velkou krabici a v ní dárek pro Mary. Zazubil se když mě uviděl s dětmi, jak čekáme jen na jeho příchod z práce.
"Ahoj Zee (pořád mi tak říká, i po 3 dětech) promiň za zpoždění, zase mě Charles nechtěl pustit, že půjdem na skleničku." Vysvětloval mi. Nejdříve políbil mě a to něžně a jemně, pak Bobbyho spícího v mém náručí, pak pohladil nejstaršího Sammyho po jeho hlavince a upravil mu neostříhané dětské vlásky a pak konečně přišel i k oslavenkyni Mary, která už teď měla dlouhé, blonďáté a silné vlasy jako její zesnulá jmenovkyně. Políbil jí na čelo a namotal si kus jejích vlasů na prst. Připomněli mu ty dětská léta, jak mu jeho maminka dělala svačinky a společně se dívali na pohádky a hladili maminčino narůstající bříško. Její dlouhé a blonďaté vlasy ho vždycky lechtali po tváři a on si tuhle vzpomínku dosud nechával jen v tom nejtemnějším koutě své mysli.
Ta vzpomínka přišla tak náhle, že se sám podivil slzám padajících po jeho tvářích. Mary se podivila "Tatínku ty pláčeš?"
A on se jen usmál, vzal jí do náručí a pevně jí objímal "ano, štěstím. Jak moc si vyrostla."

Když jsem po této dojemné chvilce šla uložit spícího Bobbyho do jeho zeleného pokojíčku, uslyšela jsem škrábání po podlaze a divné hlasy, jako by se někdo smál. Angel na zahradě štěkala jak jen mohla. Věděla jsem, co to znamená. Někdo/něco tady je. Vzala jsem Bobbyho a jemně ho probudila, aby nezačal plakat. Vzala jsem z jeho pokoje pár plenek, jeho dečku a plyšáka, dala ho do nosítka a utíkala za Deanem dolů. Dean už vytahoval ze staré truhly brokovnici plněnou solnými náboji a děti nikde. Vylekalo mě to. "Kde jsou děti?"
"V autě. V solném kruhu. Odnes tam Bobbyho a vrať se mi. Potřebuju hlídat záda."
Kývla jsem na něj a běžela do auta schovat Bobbyho a věci, co jsem pobrala. Po cestě jsem ještě vzala Samova plyšáka. Přiběhla jsem k autu, přeskočila solný kruh, otevřela zadní dveře a uviděla jsem Sammyho držící Mary, aby neplakala. "To bude dobré děti, hned to vyřídíme." Snažila jsem se je uklidnit. Mezi ně jsem opatrně položila Bobbyho v nosítku, oba je políbila a zavřela za nimi. A utíkala jsem zpátky do domu. Dean už na mě čekal i s mou brokovnicí starou winchesterovkou a zaujali jsme naše pozice. Dean alfa hlídal vpřed a vlevo. Já Beta hlídala vzad a vpravo. Prošli jsme tak první patro, nic. Šli jsme tedy po schodišti a ucítili zápach spáleniny. Vycházelo to z naší ložnice. Dean mi ukázal směr a znak otevření dveří. Počítal do tří. Otevřel dveře a vběhl nalevo, já napravo a zaujali jsme společně ochranné pozice a čekali na cíl. Už hořela skoro celá místnost a hořel v ní i člověk. Zděsila jsem se nad tím zjevem. Nekřičel bolestí, jak byste čekali, zůstal klidný. Zasvitli mu jeho divné žluté oči a jeho hlas, kterým promluvil zněl jako střelba "jdu si pro ní." Oba jsme vystřelili, ale zmizel dřív, než jsme ho mohli zastavit.
Dům jsme uhasili s pomocí hasičů, ale už tady nebylo bezpečno.

Ještě tu noc jsme začali s úpravami. Volali jsme na pomoc Bobbyho, který ochotně přijel. Moc nám pomohl a měl radost, že se synek jmenuje po něm. Byl opravdu hrdý, na to, co z nás vyrostlo. A my mu navždy zůstaneme dlužní.

Opravy pomohly. Už se k nám nikdo nemohl dostat, ale pak jsem začala přemýšlet.
"Jdu si pro ní." Napadlo mě. "Co tím myslel?" Ptala jsem se Deana po pár dnech, sám nevěděl, jen doufal, že neoznačoval mě.
"Asi nás chtěl jen vylekat." Říkala jsem si, ale to jsem ještě nevěděla co přijde.