Právnické ESO

Kapitola 2

2.

,,Tak, jak jsem na tom? Mám právníka?" bylo první, co jsem od něj slyšela. Stál tam, v rukou držel mobil a pořád do něj ťukal. Musela jsem se vzpamatovat. Nahodila jsem znovu svůj chladný profesionální výraz. Zvedla jsem se s pořád založenými pažemi. S jednou nohou pokrčenou.

,,Pane Russelle, ještě jsem se nerozhodla." Promluvila jsem chladně, měřila jsem si ho od hlavy k patě, když konečně odlepil oči od toho mobilu a střetnul se s mým pohledem. Dokonce jsem viděla, jak se trochu zarazil. Snad nad tím, že jeho obhájce má být žena. Trochu pozvedl jedno obočí a pousmál se jednou polovinou úst.

,,Pane Russele? Tohle je náš nejlepší právnický mozek. Slečna Hallydenová." Promluvil John do zhoustlého ovzduší a představil nás navzájem. Houpavým krokem jsem popošla kousek k němu. Natáhla jsem ruku. Jeho úsměv se prohloubil, když došel ke mně. Z jeho postoje dokonale čišelo sebevědomí a to že ví, jak na lidi kolem sebe působí.

,,Těší mě slečno." Stisknul mou ruku ve své a neodpustil si krásný zářivý úsměv. Sice jsem z něho ve vnitř naprosto šílela, ale na povrchu jsem to nedala ničím znát. Zvedla jsem pochybovačně obočí a hned se od něj odtáhla. Pak nastalo tíživé ticho. Podívala jsem se na Johna, zkusila jsem na něj zoufalý pohled, ať mi to proboha nedělá. Nepomohlo mi to.

,,Takže?" promluvil Tom. Přebíhal pohledem z jednoho na druhého. Rezignovaně jsem rozhodila rukama. Popadla jsem do ruky spisy jeho případu. Vrhla jeden obzvlášť vražedný pohled na Johna, ale ten už se tetelil radostí.

,,Díky Joo." Mrknul. Radši jsem nic neřekla, otočila jsem se k předmětu hovoru.

,,Mohu vás poprosit, abyste šel se mnou do mé kanceláře?" Mávla jsem na něj. Proplula jsem kolem něj. Slyšela jsem, jak se vydal za mnou. Když jsme šli kolem místa, kde byli všechny sekretářky, sborové vzdychání nešlo přeslechnout. Vpadla jsem do své kanceláře. Zasedla jsem za svůj stůl a čekala, až se posadí naproti mně. Bohužel dělal, vše tak ležérně pomalu, až mi to lezlo na nervy.

,,Budete si něco přát? K pití?" pustila jsem se běžných formalit.

,,Ne, díky." Rozvalil se na křesílku. Popadla jsem tedy svůj telefon.

,,Annie. Přines mi prosím extra silné Mocha." Poprosila jsem svou asistentku. Pak jsem sklonila oči k tomu spisu.

,,Takže povíte mi svůj příběh?" snažila jsem se nepotlačit sarkasmus ve svém hlase. Koukla jsem se na něj spod řas. Byl přesně takový, jako na těch fotkách a videích. A možná ještě hezčí. Spíš určitě. Měl tmavé vlasy, které mu spadaly do očí, že pořád musel pohazovat hlavou. Tmavě hnědé oči, ty co se do nich podíváte a pak jste naprosto ztraceni. Dokonale vypracované tělo, které ale není vidět pod volnějším oblečením, co měl na sobě. Byl to jeho styl. Vím, že měl piercing v jazyku, protože, se to hodně probíralo, když si ho nechal udělat. Žádné tetování. Nutno dodat, že já mám na svém kontě taky jeden v jazyku. Chtěla jsem ještě do rtu, ale moje profese mi to zakazovala. Pak mám ještě tetování.

,,Řeknu to takhle, ta holka je lhářka." Zaprskal pobouřeně.

,,To bych mohla říct i o Vás. Chce to víc, než jen "je to lhářka." Tušila jsem, co řekne.

,,Co víc ještě o tom mám říkat? Je to s prominutím vyděračka. Tolik jich je na světě. Tolik se jich o to snažilo, ale tahle zašla až moc daleko." Ani jsem se nemusela snažit a poznala jsem, jak ho ta skutečnost štve, že ho doběhla nějaká malá žába.

,,Měl byste mi říct, co přesně se stalo. Podle toho, co jste vypověděl, se moc nedozvím. Musíte mi to říct." Pokývala jsem hlavou.

,,Musíte mi vykat? Je to hrozný. Jsme snad stejně staří ne?" trochu se ke mně naklonil, aby mě mohl lapit v kouzlu svých očí. Nenechala jsem se tak lehce.

,,Když jde o práci, držím se obvyklých formalit." Odsekla jsem.

,,Jak ve středověku." Oponoval. Dělal si ze mě srandu, to jsem poznala. Proboha. Opřela jsem se o opěradlo a snažila jsem se uklidnit. Najednou mu začal vyhrávat mobil, nijak se nerozpakoval a vzal hovor. Trpělivě jsem čekala, až si to vyřídí.