Právnické ESO

Kapitola 3

3.

,,Takže Joo. Už musím jít, čeká mě rozhovor pro MTV. Povinnosti volají. Tak se stav u mě doma. Jo?" nečekal na nic dalšího. Zvednul se, věnoval mi jeden ze svých krásných úsměvů a zmizel. Kdybych se včas vzpamatovala, možná bych ho zarazila a vysvětlila mu, že tohle já nedělám. Vždy si svou práci držím jen na území téhle budovy. Nikam za ním běhat nebudu.

Z mých úvah mě vytrhl naléhavý telefonát od mého bývalého klienta. Stěžoval si na to, jak tu s ním zacházejí a já ho musela nastokrát ujišťovat, že ho dostane lepší právník. Chudák byl na mě docela závislý, důvěřoval mi. Nakonec jsem ho ale přesvědčila.

Pak jsem celý den dávala dohromady vše o mém novém případu. Schůzku s dotyčnou dívkou jsem měla domluvenou na příští týden. První slyšení se mělo konat za dva týdny. Byla jsem moc zvědavá na tu holku, co tak doběhla světaznalého Toma Russella. Nikomu se to ještě nepodařilo. Přece jenom jsem si byla jistá, že zásluhy bych měla přičíst spíš její starostlivé matince.

Když jsem se vší tou prací skončila, mimochodem to byl jen úplný začátek, jsem se opřela o opěradlo. Promnula jsem si spánky. Annie už jsem dávno poslala domů. V celé kanceláři jsem tu byla už skoro sama. Podívala jsem se na hodiny. Už bylo skoro šest večer. Tom se mi ještě pořád neozval, tudíž jsem usoudila, že asi opravdu budu muset za ním zajít. Byla jsem z toho vážně nadšená. Myšleno ironicky. Jeho adresu jsem měla, v tom nebyl problém. Ale nechtělo se mi přímo do jeho doupěte. Hrozilo by mi tam víc nebezpečí. U něj doma? Vůbec jsem si to nedokázala představit. Ale co jiného mi zbude. Tak jsem se zvedla a oblékla jsem se. Přehodila jsem si kabelku přes rameno a sjela výtahem do přízemí. Přes skleněné dveře jsem viděla, že na mě čeká můj věrný řidič.

,,Dobrý večer slečno. Jaký jste měla den?" optal se mě zdvořile a pomohl mi do auta.

,,Náročný Jacku. A ještě nekončí, zavez mě prosím na tuhle adresu." Podávala jsem mu lísteček s ulicí a popisným číslem.

,,Rozkaz slečno." Zabouchnul dveře a už mě vezl na určené místo. Vůbec se mi tam ale nechtělo. Pak mě zavezl před dům. Asi tak stejně několikapatrový, jako byl ten můj. Vystoupila jsem.

,,Jacku. Nevím, jak dlouho to bude trvat. Nemusíš tu čekat. Já si pak zavolám taxi." Chtěla jsem být dobrá šéfka. Což znamenalo, nenechat ho tu stát jen tak pro nic za nic. Na to jsem neměla srdce.

,,Jste si jistá?" nechápavě na mě zamrkal. Mávla jsem nad tím rukou.

,,Jeďte." Usmála jsem se a pak jsem se vydala do domu. Nakráčela jsem tam jak královna. U recepce jsem se zeptala, v jakém patře bydlí. Pak jsem vyjela nahoru. Už ve výtahu mi byl podezřelý hluk, co se začal rozléhat po domě, když jsem byla několik pater od jeho bytu. Jen jsem se modlila, aby mé domněnky nebyly pravdivé. To jsem se záhy dozvěděla.

Vyšla jsem z výtahu a hned mi bylo jasné, že ta hudba vychází z jeho apartmánu. To si snad ze mě dělá srandu. Celá nabroušená jsem stanula před jeho dveřmi, ani jsem se nemusela obtěžovat s ťukáním, stejně by mě nikdo neslyšel a i tak bylo otevřeno. Strčila jsem do dveří a našla tam snad polovinu populace v NY namačkanou v jeho bytě. To je snad zlý sen. Vztekle jsem zavrčela a vycouvala ven z bytu. Pochybuju, že bych ho tam někde našla.

Vytáhla jsem mobil a vyťukala jeho číslo. Trvalo to nekonečnou dobu, než to konečně zvedl.

,,Haloo?" vykřikl mi do ucha.

,,Pane Russele? Kde jste?" promluvila jsem.

,,Co? Kdo tam je?" bublal do mikrofonu. Už mi docházela trpělivost a to nebyla moje silná stránka.

,,Tady Vaše právnička slečna Hallydenová. Jsem před Vaším bytem." Zavrčela jsem.

,,Jo, no jasný. Proč nejdeš dovnitř?" v jeho hlase jsem slyšela náznak opilosti. Už jsem se vážně rozhodovala, že se na něj vykašlu a půjdu domů.

,,Já Vás tam někde nebudu hledat. Domluvte si jinou schůzku s mojí asistentkou." Chtěla jsem to zavěsit, ale zarazil mě.

,,Ne, počkej, dojdu si pro tebe." Pak to zavěsil. Koukala jsem na ten mobil, ještě nějakou chvíli. Říkal, že si pro mě dojde, nebo se mi to jen zdálo? Doufám, že to byla jen slyšina, protože já do toho bytu nevkročím.

Tak jsem se otočila na podpatku, rozhodnutá se nejrychleji ztratit. Moc mi to ale nevyšlo, protože už mě našel.

,,Hej, počkat. Kampak?" ztuhla jsem na místě. Pak se přede mnou objevil jeho rozjařený obličej.

,,Jsem na odchodu." Snažila jsem se ho obejít, ale jeho ruce mi v tom zabránily.