Právnické ESO

Kapitola 14

14.

,,Já nejsem zrovna ten typ ženy, který ty hledáš." Snažila jsem se mu každým svým slovem vysvětlit, že o něho nestojím. Bohužel moje výrazy asi svědčily o něčem jiném, protože se nevzdával a pořád dorážel. Nejsem v těchto záležitostech moc zběhlá. Nevím jak se někoho zbavit, nebo naopak někoho upoutat. Za svůj život jsem moc známostí neměla. Po tomhle jsem se v duchu okřikla, proboha on není žádná moje známost! Jestli se s ním jakýmkoliv způsobem zapletu, je moje soustředění v práci ohrožené a to si nemůžu dovolit. Jsem tam známá jako nejpracovitější člověk a nebudu to měnit, ani kvůli němu ne. Bohužel to bylo jen mé zbožné přání a ne realita. Ta seděla přímo přede mnou. Napadlo mě, že bych měla zase co nejrychleji zmizet.

,,Mýlíš se! Jsi to přesně ty! Má krásko." Zašeptal něžně. Málem jsem se pod jeho krásným pohledem roztekla na nejasně myslící hmotu. Nechtěl ze mě spustit pohled a držel mě v zajetí.

,,Zítra si pro tebe přijdu a odtáhnu tě s sebou, ať se ti líbí nebo ne." Pohrozil mi prstem. Fascinovaně jsem ho pozorovala, pak se ke mně nahnul a vtisknul mi jednoduchý pomalý polibek na rty. Než jsem se stihla vůbec vzpamatovat, tak už stál na nohou a s širokým úsměvem se na mě ještě jednou otočil a nechal mě samotnou. Tak jsem se ho zbavila. I když jsem tomu sama moc nepřispěla, naštěstí to nějak vycítil. Ale stejnak zítra pro mě dozajista přijde. Mohla bych se někam zašít a hned budu mít klid. No a pak po mě vyhlásí celostátní hledání. Jsem si jistá, že toho je schopný.

Když jsem se vrátila domů, čekalo mě tam příjemné překvapení. Určitě jste si mysleli, že nemám žádnou kamarádku, spřízněnou duši, které bych se mohla se všemi svými trápeními svěřit. To je omyl. Mám přátele, ale když se ze mě stala těžce pracující žena a dokonce jsem postoupila na společenském žebříčku, nezbylo na ně už moc času.

Napsala mi moje dávná kamarádka, ještě z právnické fakulty. Ona nakonec ukončila studium a dala se na uměleckou. Psala mi, že přijede na pár týdnů do NY. A má v plánu se se mnou sejít, obratem jsem jí napsala, že s ní souhlasím. Nemohla jsem se dočkat. Třeba mě přivede na jiné myšlenky. Svěřím se jí a hned bude lépe.

Další den jsem jela jako vždy do práce. Předložila jsem všechna fakta v šéfovo kanceláři. Byl trochu udivený, že mi ušlo tolik důležitých informací, ale nijak dál to nekomentoval. Za což jsem mu byla vděčná.

,,Jossie? A co myslíš, vysekáš ho z toho?" zajímal se. Pokrčila jsem rameny, pak jsem se vzpamatovala.

,,Doufám, že ano. Stačí jeden soukromý rozhovor jenom s Nolou a vše mi vyklopí." Mumlala jsem.

,,Jsi jak duchem nepřítomná. Celou dobu, co mi to tu popisuješ!" okřiknul mě, ne z důvodu, že by mě káral, ale že se staral, jestli se něco neděje. Je jak můj strýček.

,,To je dobré Johny! Jen asi dnes půjdu dřív domů. Nevadí ne?" odpověděla jsem roztržitě. Podívala jsem se na hodiny. Tom určitě ví, v kolik v práci končím, a když se odtud vytratím dřív, aspoň ho nepotkám.

,,Jistě. Jdi si odpočinout. Zasloužíš si to." Mile se na mě usmál a já se zvedla a odešla. Jen jsem se stavila ve své kanceláři a pak rychle k výtahům. Nevím proč, ale smůla se na mě nalepila, a když se otevřely dveře od výtahu a objevil se tam on, tak to bylo nadmíru jasné. Málem jsem zaklela nahlas.

,,Kampak, kampak Joo!" vítězoslavně se na mě usmál, popadl mě za ruku a vtáhnul do výtahu.

,,Tome. Sakra co to děláš? Copak musíš mít vždycky to, co chceš?" vřískla jsem, když se zavřely dveře.

,,Většinou to tak je." Domýšlivě pokrčil rameny. Pořád mě ještě nepustil a natlačil mě na stěnu. Ach ne! Nedělej mi to, prosím! Snažila jsem se ho odtlačit, ale nepovedlo se mi to. Ucítila jsem jeho podmanivou vůni. Byla jsem ztracená.