Právnické ESO

Kapitola 4

4.

,,Máme přeci jednání." Hodil na mě ten svůj dech beroucí úsměv. Pak mě popadl za ruku a nedbajíc na moje protesty, mě táhnul do jeho bytu. Když za mnou zavřel dveře, jako by zavřel dveře za normálním světem. Procházeli jsme kolem baru. Měla jsem dojem, že jsem zahlédla Justina Biebra. Myslím, že to byla ale jen vidina. Ale když jsme šli kolem kuchyně, už jsem si tím tak jistá nebyla. Bylo tu snad osazenstvo celého Hollywoodu. Jedna hvězda na druhé, musela jsem se nutit do klidu a hlavně k zavření úst. Nechala jsem se jím dovést až do pokoje, co připomínal ložnici. Jen jsem si mohla domýšlet, proč mě sem dotáhnul. Doufala jsem, že kvůli tomu, že tu není takový hluk, když zavřel dveře. Pak se na mě otočil.

,,Promiňte, ale já nemůžu pracovat, když je vedle mejdan. Myslela jsem, že to probereme v tichosti a v klidu." Spustila jsem káravým tónem, ještě jsem chtěla pokračovat, ale jeho pohled mě v tom zarazil. S přivřenými víčky mě pozoroval. S rukama v kapsách. Přerývavě jsem se nadechla.

,,Co vůbec máme probírat, můžeme se chvíli bavit ne? Copak jsi pořád tak napjatá?" Zkoumavě mě pozoroval. On vůbec nechápal moji pozici, snad ani tu svou.

,,Já nejsem napjatá a mohl byste mi přestat tykat?" odkašlala jsem si, protože mě jeho poznámka uvedla do rozpaků. Drzoun jeden.

,,Jste a mohla bys mi přestat vykat?" provokativně se mi zadíval do očí, když jsem na něj zůstala nechápavě zírat, dělá si ze mě srandu. Ale čím déle jsem v jeho přítomnosti, tím víc mě vyvádí z rovnováhy.

,,Já...eh, tohle nikam nevede." Řekla jsem zoufale. Opravdu jsem nevěděla, co si s ním mám počít, je jak malé dítě.

,,Tak dobře, přestaneš mi vykat a já se na oplátku budu chovat, ehm no jako dospělý, co ty na to?" ukázal mi řadu krásných bílých zubů.

,,Ale tohle není hra pane Russele. Chovejte se podle toho." Prskala jsem pobouřeně. On mě bude ještě vydírat ne?

,,Ale no tak Joo!" řekl mi mou přezdívkou, a ne poprvé. To mě rozlítilo. Do kolen mě dostalo až gesto, co převedl poté. Skousnul si ret a já z toho málem měla infarkt. Koukala jsem na něho, jako na ducha.

,,Necháme toho, s mojí asistentkou si sjednej schůzku, ale do tvého bytu nevstoupím." Vzchopila jsem se a schválně vyrážela to jeho tykání.

,,Dobře. Jde ti to. Už jsem se bál, že to neumíš. Tak k té schůzce, odložíme jí tedy na zítra. Můj manažer ti napíše kde a kdy. A mám pro tebe radu." Přiblížil se ke mně. Křečovitě jsem stiskla už založené ruce na hrudi. Nechápavě jsem zakroutila hlavou.

,,Nejsem si jistá, že stojím o nějaké rady." Naštvaně jsem stiskla čelisti.

,,To je přesně to, neznám tě ani den a už tě mám přečtenou. Odvaž se Joo." Ani teď mu jeho úsměv neochabl, copak neumí nic jiného?

,,Já se chovám jenom profesionálně. Což ty asi neznáš!" pokývala jsem hlavou.

,,Já se tak chovat nemusím. Jsem muzikant. A když už jsme u toho, ty taky ne." Oponoval.

,,Nevím, jestli ti to došlo, ale já nejsem muzikant, ale právnička a tvoje. Uvědom si to." sarkasticky jsem se usmála.

,,Vzdávám se." Rozesmál se spontánně. Taky mě to pobavilo. Když jsem se uklidnila, tak jsem se opravdu sebrala a odešla. Dokonce mě doprovodil až k otevřeným dveřím.

,,Měj se Joo. Zítra se uvidíme." Stál u dveří a pozoroval mě, jak odcházím.