Právnické ESO

Kapitola 5

5.

U výtahu jsem se na něj otočila a s trochu rozporuplnými pocity jsem v něm zmizela. Oddechla jsem si, až když jsem konečně byla doma. Dnešní den jsem zhodnotila, jako nejdelší nejnáročnější den za posledních 10 let. A to jsem toho prožila už hodně. Vážně den s ním mi dal nevídaně zabrat. Teď když si představím, že bych tohle měla prožívat minimálně tak měsíc, dost zastrašující.

Myslela jsem si, že když je to on. Něco jako můj idol. Každý má přece někoho ke komu vzhlíží, prostě je to hvězda a navíc sexy hvězda. Muzikant a vůbec ne špatný. To je blbost, je nejlepší, kterého jsem kdy slyšela vyluzovat nějaké tóny. Něco jako moje platonická láska.

Teď jsem se o tom proti své vůli přesvědčila. Je vtipný, dokonce má na mě vliv jeho neskutečný úsměv. Přece jenom, omdlévala jsem z něj, když jsem ho viděla v televizi. To znamená, že na živo, to bude přece jenom jiný kalibr. Také že jo. Netuším jak, ale zvládnula jsem to na úrovni. V mých snech jsem po něm skočila a líbala ho. Udržela jsem se, to je hlavní.

Další den, už mi bylo lépe. Sice se mi zdály trochu víc erotické sny, ale pořád jsem byla profesionál. Šla jsem spořádaně do práce. Šéf mě dneska nepotřeboval, proto jsem si oddechla, protože by se zajisté ptal na to, jak jsme to včera probrali s Tomem. Co bych mu asi řekla? Nic. Protože, jsme nic neprobrali. A ještě pořád se mi neozval. Nikdo z jeho personálu. Celý den jsem seděla jak na trní a čekala, kdy se konečně ozve. Pak konečně. Ozvala se mi Annie, když končila její pracovní doba. Že mám na telefonu Tomova manažera.

,,U telefonu Hallydenová." Promluvila jsem do sluchátka.

,,Black. Manažer pana Russela. Měl jsem s Vámi domluvit schůzku." Řekl znuděný hlas v telefonu. Evidentně nemluvil jen se mnou, protože pořád něco říkal někomu jinému.

,,Jistě čekám na to." Pronesla jsem tiše. Čekala jsem skoro celý den jak na smilování.

,,Takže bude mít čas tak za hodinku, ale jen na chvíli. Takže se můžete sejít ..." teď mi začal vysvětlovat, kam a kudy do jaké restaurace a tak dále. Ne že by se zeptal, jestli to stihnu, nebo jestli můžu. Ne, hned je jasné, že já jsem ta, kdo se musí podřídit. Co s tím asi tak nadělám.

,,Zatím krasotinko." Uchechtl se a pak zavěsil. Myslím, že se asi všichni zcvokli. Tedy ti co pro něj pracují. Doufám, že se to nestane i mě. Kde vzal tu krasotinku, vážně netuším. Proboha vždyť mě ještě ani neviděl. Popadla mě šílená představa, jak mu to říká Tom. Trochu jsem se nad tím pousmála. Milé. Nemohla jsem už dál rozjímat, nad tím, jak se dozvěděl, že jsem krasotinka (ne že bych jí byla). Musela jsem trochu přidat, abych tam byla včas. Nechala jsem si zavolat Jacka. A ten mě dovezl až před zmiňovanou restauraci. Když jsem přišla dovnitř, tak uvaděč mi řekl, že tu máme zarezervované místo. Příjemné, tak mě tam usadil. Zatím jsem si objednala něco k pití. Byla jsem tu načas, ale on nikde. Po pravdě, on nikde asi další půl hodinu. Už jsem se rozhodovala, že půjdu, jako už jednou a on se najednou objevil. Vysmátě na mě mával. Byl sám.

,,Zdravím krasotinko." Hupsnul na místo naproti mně. Objednal si také pití.

,,Tohle už jsem dnes někde slyšela. Ahoj." Zamumlala jsem. Popadla jsem svoji tašku se spisy a vytáhla ten jeho. Začala jsem se jím probírat.

,,Je mi líto, že kvůli mně musíš tak lítat a měnit plány. Polepším se." Překvapil mě svou poznámkou. Tohle jsem vážně nečekala. Že někdo jako on se mi bude omlouvat za svou nedochvilnost a celou tu komedii.
Pak to ale zkazil, protože upoutal jeho zájem věčně zvonící a vibrující mobil. Takže mi vůbec nevěnoval pozornost. Chvíli jsem jen tak čekala, ale pořád nic. Povzdechla jsem si. Vytáhla jsem znovu svou tašku, počkala si na příhodnou situaci a jeho mobil mu vytrhla z ruky. Hned si mě začal všímat. Okázale jsem ten telefon hodila do své tašky, pečlivě zavřela a postavila na zem vedle mé židle.

,,Hej! Co to...? Vrať mi ho." Vztekal se.