Právnické ESO

Kapitola 10

10.

Úplně jsem nadskočila, jako před chvíli, akorát jsem se čelně srazila s jeho hlavou.
Ale byla to pořádná rána. Před očima mi skákaly zlaté hvězdičky, že jsem se chvíli nemohla vůbec soustředit. Musela jsem se předklonit. Na rtech mě pálil jeho polibek a v hlavě jsem měla úplně vymydleno. Nohy jako z rosolu, takže dokonale nepoužitelná.

,,Joo? Proboha Joo. Jsi v pořádku?" chtěla jsem mu odpovědět, ale nešlo to. Nemohla jsem pohnout ústy. Jen matně jsem vnímala, že jsem se ocitla ve vzduchu. Ale nechytla jsem se ho kolem krku, pořád jsem si držela hlavu, aby mi náhodou neupadla. Pak mě položil do mého gauče a nohy mi podložil polštáři. Hlavou mi blesklo, že se umí postarat o postižené.

,,To byla rána, moc se omlouvám. Nechtěla jsem..." Nedopověděla jsem to. Naklonil se nade mnou a mně se konečně vrátilo normální vidění. Dával mi na stranu vlasy, co jsem měla v obličeji.

,,Tohle se mi ještě nestalo." Zašeptala jsem. A on se k mému překvapení rozesmál. Koukala jsem se mu do očí. Bylo to divné. V těch jeho bylo něco krásného něžného. Zase se mi hlava zamžila. Přiblble jsem se na něj usmála. Tohle neměl vidět.

,,Přinesu to kafe ano? Zůstaň při vědomí." pak zmizel. Z kuchyně se ozývalo cinkání lžiček a třískání skříněk, asi něco hledal.

Už se mi dělalo lépe a taky jsem mohla jasně přemýšlet nad tím, co předcházelo tomu bouchnutí hlav. On mě políbil a nejhorší na tom je, že já to opětovala. To je zlé, nesmím přece ukazovat svoji slabost. Když on líbá tak neuvěřitelně božsky a nutno dodat, že už mě dlouho žádný krásný kluk nepolíbil.
Ale v tomhle nesmím pokračovat, třeba to z jeho strany byl jen rozmar. Z mé ano, chvilkové pominutí smyslů. Aspoň jsem si to nalhávala.

,,Už se to nese." Uslyšela jsem jeho sametový hlas. Pak se objevil v mém zorném poli.

,,Díky. Tome to co si tam v kuchyni udělal...to...už to nedělej." Chtěla jsem to nějak hezky rozvést, aby mě pochopil. Nakonec jsem to ale udělala takhle. Zkoumavě si mě měřil, ale nepoznala jsem na něm nic, co by nasvědčovalo jeho rezignaci. Určitě zastával názor, že jsem pro něj velkou výzvou. To je hodně zlé. Jestli ano, tak bych měla rychle podlehnout. Popravdě tohle se mi líbilo o hodně víc.

,,Nevím, co máš na mysli. Nemíním tě už mrzačit. Takhle já si holky nezískávám. Věř mi." Pořád si ze mě dělal srandu. Dělal starostlivého. Sednul si vedle mě.

,,Je ti už lépe krásko?" přehnaně se ke mně sklonil a dělal stejný grimasy jako doktoři, když nad něčím dumají. Viděla jsem jiskření v jeho očích. To je ale zabiják.

,,Víš, co jsem myslela. Já si s klienty neza..." Položil mi prst na rty. Něco jsem dál mumlala, ale rozhodně mi nebylo rozumět.

,,Buď na mě milá. Líbilo se mi to. Máš krásný měkký, horký rty. Jako stvořené pro líbání se mnou. A
tvůj jazyk..." mluvil a mluvil. Pak ztišil hlas, až šeptal. Když o tom mluvil, bylo to ještě víc vzrušující. Snad než když to prováděl. Koukala jsem na něj asi dost vyvaleně.

Zpozorovala jsem, jak se ke mně naklání. Zpanikařila jsem. Nechtěla jsem, abych zase ztratila hlavu. Popravdě to předtím pominutí smyslů, bylo z části i kvůli jeho pozornosti k mým rtům. Tentokrát jsem položila celou ruku na jeho ústa. Ucítila jsem, jak se usmál.

,,Tvůj mobil je tady a dveře jsou támhle. Trefíš?"on na chvíli zavřel oči a vtisknul mi polibek do dlaně a pak se k mému překvapení spořádaně zvednul a u dveří se otočil a rozjařeně mi zamával. Díky bohu je fuč. Ten mi dal ale zabrat.