Právnické ESO

Kapitola 13

13.

,,Těžko se ti dá věřit, když tu mám důkaz." Povolil a já mu ty ruce vytrhla a dala je pod stůl. Najednou vypadal zoufale. Zase skousnul ret, což na mě působilo dost sexy. Odvrátila jsem pohled stranou.

,,Já nejsem lhář! Nic si nepamatuju. To by mi snad Blackie řekl, kdyby mě viděl. Byl tam." Zuřil. Co když říká pravdu? To by přece tak neběsnil.

,,Pamatuješ si všechno z té párty? Nemáš okno?" nevím proč mě to tak najednou napadlo. Třeba byl opilý, a nebo zdrogovaný to je taky možnost. A třeba o tom ani nevěděl. Znám tyhle mejdany. Někomu se něco hodí do pití a pak už se veze. A pak jsem viděla, jak se na chvíli zarazil.

,,Moc jsem nepil, to jsem si jistý, ale je pravda, že další den jsem měl okno a bylo mi zle jak ještě nikdy." A je to tady.

,,Víš, mě se ospravedlňovat nemusíš. Jde tu jen o princip. Nemůžu pracovat, když mi plno věcí uniká." Řekla jsem odměřeně. Koukala jsem, jak se snaží udržet bouřlivé emoce na uzdě. Zatnul ruce v pěst a podíval se stranou.

,,Já to chápu. Nevím, co bych ti k tomu řekl víc. Nola a její matka jsou intrikářky." Procedil mezi zuby.

,,Dobře, takže už nemusím čekat, že se mi tu zjeví kopec důkazu proti tobě? Že ne?" promluvila jsem už o něco smířlivěji. Tak ke mně zvednul oči, váhal a pak se na mě usmál. Opětovala jsem to.

,,Máš pro mě ještě něco?" zamumlal najednou unaveně. Když už trochu vychladl můj vztek, co mě poháněl. Asi je ten typ co umí lidi přesvědčit a já tomu podléhám. Byla jsem si jistá. Ale musela jsem se držet na uzdě. Nemůžu dovolit, aby se stalo to samé co v mé kuchyni. Nemám na to nervy a hlavně není to kluk pro mě. Sice jsem už dlouho žádného neměla, ale i když se mi naskytla taková příležitost. Nesmím podlehnout. On je víc než můj typ. Ještě k tomu je jasné, že by mě chtěl, i když je to asi jen fyzická záležitost. Ale dovolila jsem se na chvíli zasnít. Spíš, pořád jsem snila. Divila jsem se, že vůbec dokážu normálně mluvit, chodit a ještě k tomu řešit právnické případy. Jak se vůbec lečí takové pobláznění? Nebo spíš jestli to jde.

,,Další postup, záleží na tom, jestli najdu nějakého svědka, že jsi asi jednal pod vlivem nějakých drog. Já...půjdu, musím sepsat správu o tom všem, zítra to dám šéfovi, až budu vědět víc tak ti zavolám. Nebo moje asistentka." Věděla jsem, že už není nic, co bych mu řekla. Nic co by se týkalo jeho případu.

,,To je vše?" divil se. Zmateně na mě zíral.

,,Ano. S dovolením už půjdu, dneska už vážně nemůžu." Svěřila jsem se mu se svou unaveností. Opravdu, dneska už nejsem připravená na žádné soupeření s ním ani na slovní bitvy. Kvůli tomu že nemám sílu a já bych zajisté prohrála.

,,Ne jistě...tedy já myslel, že bych tě někam vytáhnul co?" zkusil to na mě. Nasadil svůj svůdný kukuč. Buď silná Joo. Jen se ho zbav, jdi domů, a rozhodně si udělej ledovou sprchu, protože rozhodně potřebuješ zchladit. I když nějak se rozkoktal. Že by byl ze mě nervózní?

,,Na to můžeš hodně rychle zapomenout. Dneska mi budou dělat společnost polštáře a deky." Zchladila jsem jeho zájem, mě kamkoliv doprovázet.

,,Dobře. Dneska tě nechám, ale zítra se mnou půjdeš ven." Řekl rozhodně.

,,Ne. Tedy proč?" blekotala jsem. Nechápala jsem to, proč pořád tak touží mě uhánět. On se mojí otázce vůbec nepodivil. Jen se usmál a pak se ke mně přes stůl naklonil, že jsem zkoprněla z té náhlé blízkosti.

,,Proč? Chci tě poznat sladká Joo. Takže zítra si pro tebe dojdu." Pořád mě udivoval.

,,Copak nemáš nic jiného na práci? Skládej a zpívej ne?" snažila jsem se ho svými slovy odstrkat od sebe, ale pořád se mi díval do očí. A nešlo to.

,,Potřebuju inspiraci a ty mi jí můžeš dát." Celkem mě to vyděsilo. Říkal to tak krásně upřímně až mi z toho měklo srdce.