Právnické ESO

Kapitola 28

28.

,,Kam jdeš, proč zase utíkáš?" mluvil ke mně tiše a vlídně. Byl na mě hodný a já se mu teď snažila upláchnout. Proboha je to ještě horší než před tím, jak jsem to mohla udělat?

,,Pusť." to bylo jediné, co jsem dokázala říct. Mírně se mnou zatřásl.

,,Až mi řekneš, proč se snažíš ode mě utéct hned po tom, co se mezi námi stalo!" zvýšil na mě hlas. Byl zoufalý z mého chování. Chtěl, abych se mu podívala do očí. Ale to jsem ani za nic udělat nemohla. Bylo by toho na mě moc. Víc než bych mohla snést. Proč jsem mu podlehla? To byla chyba.

,,Jossie! Sakra mluv se mnou." Zavrčel a znovu se mnou zatřásl. Rozzuřeně jsem k němu zvedla hlavu.

,,Jdu pryč právě kvůli tomu Tome! Nech mě být!" vykřikla jsem. Odstrčila jsem ho od sebe a otočila se na podpatku. To že jsem tam někde měla kabelku, mě v tu chvíli nezajímalo. Vyběhla jsem z jeho pokoje a rychle i z jeho bytu. Věděla jsem, že je nahý, takže mu to bude chvíli trvat, než se za mnou vydá. Moc dobře jsem věděla, že to on přesně udělá. On to tak nenechá. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Kam mám jít. I svůj mobil jsem nechala v kabelce. Ale nemůžu mu to říct znovu. On se mnou nemůže být. To že jsem ho dostala za klienta, byla ta nejhorší hrátka osudu. Musím s tím rychle skoncovat.

Vyšla jsem ven na ulici. Lidi se po mě otáčeli. Tak jsem sklonila hlavu. Nedivila jsem se jim. Měla jsem rozcuchané vlasy a pomuchlané šaty. Spíš jako by mě někdo přepadl.

,,Joo! Zatraceně stůj. Hned!" uslyšela jsem jeho pološílený křik. Přidala jsem na kroku. Ohlédla jsem se přes rameno a viděla jsem, jak se vyřítil ze dveří domu. Zastavil se na chodníku a otáčel se, aby mě našel. Vyděšeně jsem se rozeběhla a zahnula na prvním rohu. Vlhkost očí překročila hranici. V mžiku jsem skoro neviděla na cestu a tváře jsem měla úplně mokré od slz. Lidi na mě koukali jak na nějakou spodinu. Pak jsem uslyšela zběsilý dupot za mnou. Kolem jdoucí valili oči na toho, co běžel za mnou. Už jsem se nesnažila utíkat, protože bych skončila na zemi, jak bych se přerazila přes své vlastní nohy. Jeho ruka dopadla na moji paži a otočil si mě k sobě.

,,Joo nepokoušej moji trpělivost. Nejsem zvyklý na to, aby ode mě ženy utíkaly." Snažil se udržet výši svého hlasu na normální hranici.

,,Tak si na to zvykej a nezvyšuj na mě hlas, lidi se otáčejí." Musela jsem nasadit hnusný tón. Potřebovala jsem se ho zbavit. Už jsem viděla, jak nás někdo vyfotí. Nikomu nemohlo ujít, že je to Tom Russell. Pár holek na druhé straně ulice vypísklo, a snažili se přejít na naší stranu, ale byla dopravní špička a nedařilo se jim to. Tom se mezi tím uklidnil. Sklonil se ke mně. Prsty mi položil na bradu a vyzvednul. Ve tváři měl trpící výraz. Zkoumavě si mě prohlížel.

,,Joo. Řekni mi pravdu. Rozrušilo tě to, že jsem se přiznal k tomu, že tě miluji?" Zašeptal. Prsty mi stíral slzy z tváře. Měla jsem neodolatelnou chuť se schovat v jeho náručí. Ale pak jsem si to rozmyslela. Zuřivě jsem na něho pohlédla.

,,A kdyby ano. Nevím, co cítíš, ale láska ke mně to není Tome. To není možné. Už jsem ti to řekla. Proč to musíš pořád komplikovat!" Vykřikla jsem pobouřeně.

,,Proč bych to k tobě nemohl cítit? Myslíš, že já toho nejsem schopný? Nevěděl jsem, že jsem. Ale je to tak. To ty za to můžeš, to ty jsi mě změnila. Co si teď s tím mám počít, když ty o tom nechceš ani slyšet? Řekni mi proč? Proč Joo?" povídal rozčíleně. Drtil mi ramena, jak mě silně držel. Chtěl si vynutit moji odpověď. Ale já mu nechtěla ještě víc ublížit. Co mám teď dělat? Uhýbala jsem mu očima a rychle přemýšlela nad tím, co mu mám říct.

,,Ano. Ty sama nevíš proč. Chci, abys mi to dovolila. Ty ke mně něco cítíš. Ale neříkej mi, že tvoje nebo moje práce ti v tom brání." Mluvil, tak procítěně a hlavně rozumně. Vše co řekl, mi dávalo smysl, to co vyšlo ze mě, nikdy.

,,Tome, proč mi to musíš pořád stěžovat. Už jsem ti řekla jednou. Proč se chceš mermo mocí ve mně zklamat. Nedělej to znovu." Byla jsem schopná říct smysluplnou větu. Nervózně se zasmál. Jeho sevření mých ramen o něco povolilo.

,,Nechápu tě Joo. Nejsi schopná opětovat moji lásku? Nesmíš mi to udělat. Prosím." Poslední slovo zašeptal. Úplně mi to rvalo srdce na kusy. Když ho vidím trpět.

,,Nejsem." Zasadila jsem mu další ránu. Odstoupil ode mě. Vzdá to, je to na něm vidět. Zrovna z něj vyprchává poslední zbytek naděje o získání mne. Dokonce jsem viděla, jak se mu v očích zaleskly slzy. Udělal to. Zklamal se ve mně.

,,Omlouvám se." Nenapadlo mě nic jiného, co bych mu v tu chvíli řekla. Podíval se mi do očí. Tolik bolesti. To nešlo unést.

,,Uvidíme se na prvním stání." Zamumlal. Udělal pár kroku po zadu a pak se otočil. Odcházel. A já mu ublížila. Těch několik lidí, které jsme nevnímaly, se rozcházelo, po tom co si vyslechly náš rozhovor. Zvedla jsem ruku a nechala si zastavit taxík.