Právnické ESO

Kapitola 34

34.

Ten alkohol ale umí dělat divy. Dokonale člověku poplete myšlenky, že se dokáže chovat jak úplný blbec. Třeba tak jako já teď. Plazila jsem se po Tomovi jako břečťan.

,,Jsi opilá. Nevíš, co děláš." Zamumlal. Ale spíš sám pro sebe, aby si dodal odvahy. Podle mě. Teda to mi řeklo moje rozjařeně podvědomí. Pořád jsem měla své rty na jeho nádherně vonící kůži. Připadala jsem si jak upírka, poblázněná vůní jeho krve, co mu protékala a tepala pod kůží. Zachvěla jsem se. Proboha v tom šampaňským bylo snad nějaké afrodiziakum. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Slyšela jsem, jak něco promluvil na mého řidiče. Ale nějak mi unikal smysl jeho slov. Takže jsem tomu nevěnovala pozornost. Pak jsme najednou zastavili.

,,Jsme tu pane." Společně se mnou se Tom vysoukal z auta ven. Hned jsem poznala, že rozhodně nejsme u mě doma. Kde to ksakru jsme?

,,Tome? Myslím, že ses asi trochu spletl." Mumlala jsem, pak jsem škytla a začal se mnou točit celý svět.

,,Řekl jsem tvému řidiči, aby nás vysadil poblíž. Musíš se projít na čerstvém vzduchu, aby se ti udělalo lépe." Podal mi rychle vysvětlení. Pomalu mě spouštěl na zem. Jakmile jsem se jí dotkla, věděla jsem, že rozhodně nemůžu chodit.

,,Myslím, že toho nebudu schopná." Rozpustile jsem se rozesmála. On se musel držet, aby se ke mně nepřidal. Snažil se držet svoji chladnou masku, aby mi nepodlehnul. Tak jsem se ho držela jako klíště kolem krku. Nohy jsem měla jako z gumy. Tak mi nic jiného nezbývalo.

,,Joo? Musíš se snažit. Pojď." Rozkázal mi. Obtočil mi ruku kolem pasu. Byl dost silný na to, aby mě udržel ve vzpřímeném postoji. Takže jsem se opravdu musela snažit.

,,Jsi tak tvrdohlavý, neodbytný a otravný Tome." Prskala jsem a pak jsem se znovu rozesmála.

,,Tohle už jsi mi říkala." Zamračil se na mě. To mě donutilo zvážnit. Položila jsem mu ruce na hruď a zastavila ho v chůzi. Koukal se na mě tak smutně a podvedeně, že ze mě rázem všechen alkohol vyprchal.

,,A to na tobě miluju." Řekla jsem. To bylo to, co jsem mu měla říct už v muzeu. Nebo ještě o hodně dřív. Možná hned v tu chvíli, kdy vstoupil do Johnovy kanceláře. Chvíli mu asi nedocházelo, co jsem mu řekla. Pak se v jeho tváři smísilo překvapení s nedůvěrou. Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak je zavřel.

Co mám teď dělat? Nevěří mi, myslí si, že jsem opilá a říkám to z rozmaru. Možná jsem mu to měla říct v příhodnější chvíli než je tahle, ale ten jeho výraz. Nemohla jsem držet jazyk za zuby. Nadechl se a vydechl, ale pořád se k ničemu neměl. Tak jsem se rozhodla konat. Na nic jsem nečekala a políbila ho. Snažila jsem se do toho dát všechno, co k němu cítím. Ohromila jsem ho, tak chvíli nic nedělal, ale neodolal tomu pokušení, znovu mě mít v náruči. Hned vteřinu na to, se jeho ruce ocitly na mých tvářích, abych mu nikam neutekla. Uslyšela jsem sotva slyšitelný sten, vycházející z jeho hrudi. Celým tělem se ke mně přitisknul. Já jsem ho objala rukama kolem jeho hrudi. Oddávala jsem se všem těm krásným pocitům, co ve mně vyvolával. Pak ale najednou přestal. Odtáhnul se ode mě na délku jeho paží. Nechápavě jsem na něj zamrkala.

,,Já už musím jít Jossie. Už je ti lépe, je to jen kousek. Měj se." Řekl a pak prošel kolem a nechal mě tam samotnou. Opravdu, jsem se s v tu chvíli necítila moc dobře. Nevěří mi. Že se tomu vůbec divím! Bella neměla pravdu. Už se přes to přenesl a hodil to za hlavu. Nechce v tom pokračovat. Ať už by to vedlo k čemukoliv.