Právnické ESO

Kapitola 24

24.

,,Kam tě mám poslat Tome?" zeptala jsem se ho.

,,Chci, abys šla se mnou, potřebuju tě." Zachraptěl. Pak se začal dávit a zlomil se v pase. Nechala jsem ho vyplivat všechnu krev. Kdyby nebyl v takovém stavu, asi bych se na něj okamžitě vykašlala. Ale takhle jsem ho nemohla nechat samotného. Pokynula jsem jeho ochrance a ti mě dovedli společně s ním k jeho autu. Tam jsem ho do něj pracně nasoukala a sedla si vedle něj. Po chvíli mi jeho hlava spadla na rameno. Třeba ztratil vědomí. Byla jsem bez sebe ze strachu o něj. Jak mi tohle mohl udělat?

Přemýšlela jsem, jestli nemám zavolat lékaře nebo tak. Pak jsem si vzpomněla na Bellu. Ach ne já ji tam nechala. Hned jsem vytáhla mobil a napsala jí spěšnou esemesku, kde jsem a co dělám. Ona mi hned napsala, že je to v pořádku, že ona se teď zrovna stará o Taye. To jsem si oddechla. Asi nebylo moc hezké, že jsem ho tam nechala. Ale Tom pro mě byl důležitější, ať jsem chtěla nebo ne.

,,Slečno jsme tu. Chcete s ním pomoct?" zavrtěla jsem hlavou směrem k řidiči. Vytáhla jsem svého postiženého klienta z auta a opřela ho o pouliční lampu, abych mu z kalhot mohla vytáhnout klíče od jeho bytu. Pak jsme absolvovali cestu do výtahu a pak do jeho bytu. Už jsem vážně nemohla.

Konečně jsem otevřela dveře a první kam jsem se podívala, byla velká pohovka, kam jsem mínila Toma uložit. Jeho ložnice teď pro mě byla míle daleko. Položila jsem ho opatrně na tu sedačku a vytáhla mu nohy nahoru. Bolelo mě v kříži, ale ještě jsem mu vyzula boty. Oddychla jsem si. To, že dnes skončím v jeho bytě, by mě nenapadlo ani ve snu. I když to možná jo. Ale sakra. To jsem si zas zavařila. Pak jsem se ale podívala na jeho zarudlou tvář od krve. Hned mě moje sebe proklínání přestalo bavit. Klekla jsem si vedle pohovky u jeho hlavy. Musím mu ty rány ošetřit. Vypadal spíš jako by ho Tay pobodal, než zbil. Všude měl mnoho krve.

Zvedla jsem se a našla jeho kuchyň. Kupodivu byla velmi dobře zařízená. Do velké mísy jsem si nalila horkou vodu a našla lékárničku. Vyndala jsem si bandáže, buničinu a jód. Pak jsem se k němu vrátila. Namočila jsem buničinu do vody a stírala mu všechnu tu krev. Pak jsem se ještě pustila do čištění tržných ran. Musela jsem použít jod a to ho pořádně probralo. Tiše bolestně zamručel, když jsem se poprvé dotkla jedné z ran.

,,Chceš mě dorazit?" pronesl tiše a po dlouhé době otevřel svoje krásné oči. Měl je trochu zakalené.

,,Chci ti pomoct. Tak klidně lež." Zašeptala jsem. Vytírala jsem mu ty rány a on tiše syčel bolestí. Když jsem byla hotová, šla jsem se vypořádat s tím bordelem. Umyla jsem si pořádně ruce a pak jsem se k němu vrátila. Ležel v polo sedě.

,,Mám pocit, Jako bych měl zlomená žebra, nechceš mi je prohmatat?" zaskučel. Kdyby nevypadal jak živá mrtvola, podezřívala bych ho z nekalých úmyslů.

,,Nejsem žádná doktorka, abych poznala, jestli máš něco zlomené." Protestovala jsem, nicméně jsem k němu přišla. Vytáhla jsem mu bílou košili z kalhot a rozepnula mu knoflíky. Menší Dejavu. Prsty jsem mu přejížděla po hrudi. Na jednom místě, když jsem zatlačila, tak sebou trhnul.

,,Bolí?" přikývnul. Ale nepřipadalo mi to jako zlomenina. Spíš tu bude velká podlitina.

,,Co myslíš?"

,,Myslím, že to bude v pořádku, ale dám ti na to obklad." Přinesla jsem mu tedy obklad a opatrně jsem mu to položila na postižené místo. Pak jsem si sedla vedle něj.

,,Moc ti děkuju. Nevím, kdo jiný by mi pomohl." Otočil ke mně s námahou hlavu. Tak jsem se na něj podívala.

,,No to vážně nevím, ta tvoje nádhera se ztratila hned, jak jste se do sebe vy dva tupci pustili." Spustila jsem s trochu zvýšeným hlasem.

,,Já vím. Máš pravdu, s ní jsem se trochu seknul, ale abys věděla, šel jsem s ní jenom kvůli tobě." Udiveně jsem zvedla obočí. Vůbec jsem nechápala, co to tu mele.

,,Ach Tome to jsi přece nemusel!" pronesla jsem lehce sarkasticky.

,,Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem, abys žárlila." Řekl jen tak. Přesně to jsem si totiž myslela. Ale věděla jsem, že mu to nesmím říct. Že se mu to povedlo. Vždyť jsem kvůli tomu strašně šílela. Uvnitř mě to užíralo, že tam šel s nějakou jinou holkou. Žárlila jsem, přiznávám, ale jen sama sobě.

,,Moc se ti to nepovedlo." Zaprskala jsem, ale nekoukala jsem se mu při tom do očí.

,,Víš, co myslím já? Že mi teď lžeš." Zvednul jedno obočí.