Posedlá Alfou ✔|PROBÍHÁ PŘEPIS + KOREKCE|

3. ,,Cože?"✔

-Aisha's POV -

Probouzím se až tehdy, když ucítím letmé doteky na mém těle. Nemohu tvrdit, že jsou nepříjemné, ba naopak. Bylo to divné, ale líbilo se mi to. Dám to najevo tak, že se spokojeně zavrtím. ,,Tohle bys dělat neměla," jeho hlas se ozval kousek od mé hlavy. Teď mi to vše teprve došlo. Prudce doširoka otevřu oči a nadzvednu se na jednom lokti. Jiskřičky v jeho očích neznamenaly nic dobrého, to jsem si dokázala odvodit.

Zmateně se trochu protáhnu, než mi konečně docvakne, kde že to vlastně jsem. Zbytečná otázka mi vyklouzne ze rtů, ale já to prostě potřebuju slyšet, jinak budu mít pocit, že mám snad halucinace. Ty by možná byly i lepší než toto.

,,V posteli, kde jinde bys chtěla být?" stále mírně ospalým hlasem mi odpověděl a já se zachvěla. Chvilku na to si mě už přitahoval zpátky k sobě. Měla jsem v plánu se vzpírat, ale jeho sic tiché, avšak výhružné zavrčení mi říkalo, ať to nedělám. Chtě, nechtě si položím hlavu na jeho hruď. To nejhorší na tom bylo, smířit se s tím. Ležela jsem v posteli s mužem, kterého jsem se bála víc, než samotné naší Bohyně. Celá jsem se nekontrolovatelně třásla, srdce mi div nevyskočilo z hrudi.

,,Nemusíš se bát. Ničeho jsem nezneužil, pouze jsi mi usnula v náručí, a tak jsem tě odnesl sem, k sobě. Jediné, co jsem udělal, že jsem si k tobě lehla a objal tě. Ale nic jiného ne, neboj se," jeho slova se zdála být upřímná a snažil se mě uklidnit, no i tak v nich byla cítit autorita a jeho postavení Alfy.

,,Vysvětlíte mi, proč tu jsem?" zašeptám potichounku, sotva slyšitelným hlasem. Doufala jsem, že mě neuslyší, avšak stalo se. Opatrně nás přetočil tak, abych mu viděla do očí. Jenže on je zavřel a čelem se dotkl toho mého. ,,Budeš vyvádět," znělo to jako pouhé konstatování, ale i tak mě to dokázalo dokonale znehybnit. V daný moment jsem netušila, co mám od tohoto muže, a především nebezpečného Alfy, očekávat.

Pak nechal ze svých úst vyklouznout ty tři slova, na která nikdy v životě již nezapomenu. Bohyně, já přeci nemohu být jeho spřízněnou duší. Vyděšeně zachytím pohled jeho momentálně už otevřených očí a zpanikařím. Začnu ho do sebe odstrkovat a snažím se zpod něj dostat. Probudila se ve mně touha utíkat... Znovu. Chtěla jsem od něj být co nejdál, pryč z jeho dosahu, od jeho smečky.

,,P...pusťte mě, prosím," něco tiše zaklel, hleděl na mě, v očích se mu objevil malý náznak starosti, ale nakonec mě pustil. Okamžitě začnu přecházet po pokoji jako zvíře zavřené v kleci a koutkem oka hledím na dveře. ,,Tohle nemůže být pravda. Ne... Určitě je to jen nějaký nesmysl. Já... ne," panika mě zachvacovala čím dál tím víc. Slzy se pomalu draly na povrch zpod masky, kterou jsem si tak dlouho držela a začaly se kutálet po mých tvářích. Slyšela jsem ho pohnout se, avšak nestihla jsem zareagovat.

,,Aisho..." objal mě a držel, znemožnil mi útěk od něj. Pláč se rychle začínal měnit v hysterii, netušila jsem, co mám dělat, jak se odtud dostat.

,,Malá, prosím, nech toho. Takhle tě slyšet... rve mě to na kusy," trochu se zarazím. Proč jsem z jeho slov cítila smutek a bolest? Zřejmě to myslel doopravdy, nelhal mi.

,,A...ale já Vás neznám, nic o Vás nevím. Ani neznám Vaše jméno. Nemohu být Vaše a Vy hmff..." poslední slovo jsem polkla. Nedokázala jsem jej vyslovit. ,,Já tvůj. To jsem už teď. A tykej mi," lehce se ode mě odtáhl a mrkl na mě. ,,Mám něco na práci, ale je to jen na chvíli. Hned poté tohle dořešíme. Teď se jen dojdu vysprchovat a půjdu," nachvilku mě trochu víc sevřel v náručí a pak mě pustil.

,,A ještě jedna věc. Nesnaž se utéct," znělo to celkem dost varovně, takže jsem se pomalu loučila se svobodou. Netušila jsem proč, ale něco mě nutilo sledovat jeho ladné pohyby připomínající lovce. Teprve tehdy, až když vešel do koupelny, já si protřepala hlavu a párkrát si tiše zanadávala, co to dělám, jsem se trochu dokázala uklidnit.