Posedlá Alfou ✔|PROBÍHÁ PŘEPIS + KOREKCE|

4. Zmatek a bolest v srdci -

- Cassian's POV -

Ihned mi bylo jasné, že jí smečka přijme. Nejen oni, ale i já už jsem měl dost svých ustavičných změn nálad a výbuchů vzteku. Skrz smečkové pouto, cítím jejich mírnou radost, dokážu si představit, že se někteří dokonce usmívají. Taky aby ne, už bylo na čase. Vím, že jí chtějí poznat, avšak ten první, komu se to podaří, budu já. Nic jiného si nehodlám připustit.

Jakmile pohnu rukou, abych ji mohl obejmout, dostaví se bolest žeber a pravé ruky. Na to, když se chci rozejít, nestihnu udělat ani dva kroky, než mě Aisha musí podepřít svým tělem, abych se nezakolísal. Pomáhala mi udržovat stabilitu a nejen to, její blízkost udržovala mého vlka v rámci možností klidného.

Má další zastávka byla jasná. Po delší době se znovu podívám do nemocničního křídla. Tam také ihned zamířím, jen pro to, abych se o několik krátkých minut později ocitl sedící na posteli u nejlepšího smečkového lékaře. Samuel byl můj hlavní doktor a já mu ve všem plně důvěřoval. I tentokráte jsem v jeho očích nalezl to, co vždy, když mě jednou za čas musel kvůli nějakému zranění ošetřovat. Soustředění a starost.

,,Na tohle se neumírá, Samueli, nic to není. Neboj se. Jen pár malých bolístek." Vrhl po mně pohled, kterým mi jasně naznačoval to, že tyto věty ode mě neslyší poprvé. Poté již zmlknu a nechám ho dělat jeho práci, ve které byl výtečný.

Potřeboval jsem se něčím zabavit, a proto začnu pohledem přejíždět místnost. Ze začátku netuším, co bych v této prostorné ordinaci chtěl najít, než mi dojde, co hledám. Nebo spíše koho hledám. Chyběla mi tu ta malá vlčice a já absolutně netušil, kde se momentálně nachází. Pomalu ve mně začínal narůstat neznámý pocit nejistoty a strachu. Nebál jsem se o sebe, to nikdy nýbrž o ni. V duchu doufám, že se nikde neztratila, anebo že jí smečka nepodrobuje důkladnému výslechu.

„ Je s mojí dcerou," ozve se do ticha Samuel ihned poté, co si všimne mého rozpačitého pohledu. Donutím se částečně se uklidnit, ačkoli trocha napětí ve mně zůstávala i nadále. Pohled upřu na bílou stěnu místnosti a s vědomím, že je Aisha v pořádku, nadále setrvávám v klidu, zatímco se mi doktor snaží co nejméně bolestivě ošetřit zranění.

,, Ty žebra Vám díky vlčí regeneraci srostou, odhaduji tak během třech až čtyř dnů. Nenamáhejte je moc, prosím." Toto byla úplně zbytečná prosba. „A na ruce jste si natáhl šlachy. To by se mělo také během pár dní spravit, pochopitelně o trochu rychleji, než ty zlomené kosti," kývnu mu na znamení díku a pomalu se zvednu z lůžka. Na tváři se mi objeví bolestivý úšklebek. Ale což, to přejde.

Cestou ke dveřím se rozhoduji, jestli jít za Aishou nebo do kanceláře. Inu, povinnosti asi nepočkají a ona je zatím v pořádku. Jsem si jist, že pokud by se něco stalo, okamžitě by mě vyhledala. Kráčím po chodbách domu pomalu, v hlavě mi to šrotuje a přemýšlím.

Jakmile se posadím za mohutný dřevěný stůl, všechna nálada na řešení papírování a ostatních věcí týkajících se smečky ze mě opadnout. Bradu si podepřu levou pěstí a na pár sekund zavřu oči. Rád bych přivítal temnotu a klid kolem sebe, avšak v hlavě se mi motalo neskutečné množství myšlenek. A také jsem vnímal bolest. V okolí svých zranění bych ji chápal, protože nic jiného se neočekává, ale to, že mě bude bolet celé tělo, to jsem nechápal. Ještě divnější mi připadalo to, že toto jsem naposledy cítil, když se mě někdo pokusil otrávit a zbavit se mě. Nezemřel jsem, přestože jsem od toho daleko neměl. Ale v tomto případě jsem to odmítal. Bylo to nemožné. Možná to je únava a mé věčné přepínání se. Sice jako vlkodlak vydržím mnohem více, než lidé, ale i my, vlci, máme své hranice.