Tatínkova holčička [Dokončeno]

Hospital

Doporučuji pustit smutnou hudbu. Nahoru jsem vám jednu dala. U té jsem teda tuhle kapitolu psala. 😇

"Emmo? Co tady děláš?" Zeptala se udiveně Veronica Emmy, která kolem ni procházelo do nemocničního pokoje. "Podívej se za sebe. Přesně to tady dělám." Vyštěkla na Veronicu Emma a vešla do pokoje. "Ahoj spolu tanečnice. Jak to, že jsi nepočkala na svou korunku?" Usmál se na Emmu zafixovaný Lukas. Emma na něj vrhla vražedný pohled a popošla k doktorce, která se zrovna chystala odejít. "Jak to s ním vypadá?" Zeptala se ji a přitom se smutně podívala na Lukase, ten na ni vyplázl jazyk a tak se Emma držela aby se nerozesmála. "Pokud nejste z rodiny nemůžu vám bohužel nic říct." Řekla doktorka a pokusila se Emmu obejít. Emma ji ale vešla do cesty. "Tuhle informaci můžu od svého otce zjistit za pár minut a tím samým telefonátem vám zaručit vyhazov. Takže jak se mu vede?" Překřížila ruce na prsou a falešně se usmála. Lukas se pochechtl, ale neokomentoval to. "Je na tom hodně špatně má 20% šanci, že bude žít ještě tři dny. To je maximum, pokud se nestane nějaký zázrak." Řekla doktorka a vyšla z pokoje. Emma za ní zavřela a sedla si k Lukasi. "Nic z toho by jsi nedokázala, že?" Usmál se na Emmu. "Moc mě podceňuješ. Má rodina i já máme své známosti všude. Ale teď ještě jedna věc." Usmála se Emma a dala Lukasi pohlavek. "AU! Za co to bylo?" Chytl se Lukas za obličej. "Řekl, ne ty jsi mi SLÍBIL, že mě už neupustíš a co? Teď máš za tři dny umřít ty idiote! Takže to byla prevence, kdyby se ti ten zázrak nepovedl a ty jsi umřel." Řekla Emma a párkrát se zhluboka nadechla a vydechla, aby se uklidnila. "Tak to mi určitě pomůže, když mě budeš mlátit." Zasmál se Lukas. "Chceš tedy další?" Zeptala se Emma a Lukas rychle zakroutil hlavou na náznak, že ne. "Končí návštěvní hodiny, odejděte prosím." Přišla do pokoje sestřička. "Za chvíli odejdu. Dejte nám chvilku." Otočila se na ni Emma, sestřička přikývla a odešla. "Tak se měj přijdu až pozítří. Zítra musím něco zařídit, přežij to do té doby, jo?" Usmála se Emma na Lukase a políbila ho na tvář. S úsměvem na tváři odešla ze dveří pokoje a Lukas s úsměvem hned usnul.
"Už jsem se bál, že nepřijdeš." Usmál se Lukas na přicházející Emmu. "Nemohla jsem tě tu nechat v tvůj poslední den samotného." Zasmála se Emma ironicky. Lukas se jen smutně usmál. "Co se děje?" Zeptala se ho vyděšeně Emma. "Nic. Miluješ mě? Prosím řekni mi pravdu." Zadíval se Lukas Emmě hluboko do očí. "Ano." Šeptla Emma a podívala se na něj smutně. "Řekni mi to celé a pak mě polib, prosím." Vehnali se Lukasovi do očí slzy, Emma nevěděla proč a radši ten důvod nechtěla ani znát. "Miluji tě Lukasi." Řekla a políbila ho, on s ní chvíli spolupracoval, ale pak najednou přestal. U přístroje, udávajícího puls srdce, se z pravidelného pípání stalo jedno dlouhé pípnutí. Emma se od Lukase odtáhla a se slzami v očích se na něj podívala. "Ty parchante!" Vyjekla naštvaně a začala mu stlačovat hrudník. Doktoři do pokoje přiběhli co nejdřív. Odtáhli od něj Emmu a sami se mu snažili pomoct, když se ale ani po hodině nic nedělo vzdali to a odpojili ho přístrojů. "Co to děláte! Zachraňte ho! Nemůžete ho nechat umřít!"Ječela po nich Emma a rozběhla se zpět k Lukasi. "Za tohle vás nechám vyhodit!" Vypískla a sjela na zem. Zády se opřela o lehátko a hlavu si schovala do dlaní. "Tohle bylo poprvé, kdy mohl někdo vidět projevovat city a její opravdový pláč. "Parchante!" Zaječel ještě na Lukase, když ji její otec zvedal ze země a odváděl pryč.