Naučím Tě Líbat

12.

Takžeee, než se vrhnu na další kapitolu...
Moooc děkuju za přečtení a hvězdičky! Omg! Přes 100 vote? Si děláte ze mě srandu, ne? Nevím, jak vám poděkovat. Je to pro mě velký úspěch a velká čest. Vím, že to dramatizuju, ale to mi musíte odpustit!
Mám vás moooc ráda! Děkujuuuu.

A ještě bych se chtěla omluvit za případné chyby. Word mi na notebooku brácha smazal, takže teď píšu na mobilu, na kterém mi dokonce přestala jet oprava slov, takže všechny háčky atd musím psát sama, uff..

Ale i tak je tu další kapitola a doufám, že se vám bude líbit!!
#lovinkujuvas :**

*

**

Nejdřív mě Sebastian líbal pomalu. Byla jsem v šoku, takže jsem asi nereagovala, ale jakmile mě kousl do rtu začala jsem vnímat, prsty jsem mu zapletla do jeho hustých hnědých vlasů a začala mu odpovídat.

Sebastian mi olízl spodní ret a tím mi dal na jevo, že se v líbání musíme posunout dál.

Bála jsem se, protože mi vždycky francouzský polibek přišel nechutný, ale když jsem ucítila v ústech jeho jazyk, tak jsem ho nemohla přestat líbat.

Skoro jsem si ani nevšimla, že si Seb lehl a já teď ležela na něm.

Věděla jsem, že bychom měli přestat, protože tady už nešlo o líbačku. Ne, tady už šlo o naší výdrž. Šlo o vášeň mezi námi, co jsem ve svém těle cítila.
Naštěstí Sebovi začal zvonit mobil. Nechtěl ho zvednout, ale odtáhla jsem se a slezla z něj.

„Halo?" řekl do mobilu podrážděně. Podíval se na mě a ukázal, že si to půjde vyřídit na chodbu. Přikývla jsem.

Začala jsem se prohrabovat ve svém batohu a vylovila zrcádko. Koukla se na sebe a zhrozila se. Lesk na rty jsem měla skoro všechen pryč, jinak jsem ho měla všude kolem rtů jen ne na nich. Rty jsem měla napuchlé a tváře červené.

„Achjo," povzdechla jsem si, vzala si svou taštičku malovátek a šla do Sebovy koupelny se upravit.

Ani jsme si to neuvědomili a líbali se skoro hodinu. Za chvíli bych měla jít.

Seb přišel do pokoje a zastavil se u futer při koupelně a zíral na mě.

„Co?" usmála jsem se na něj pobaveně a nanesla si zase lesk na rty.

„Nic, jen promiň za to, co se teď stalo. Vím, že jdeš na rande... S ním a že bylo divný, co jsem teď udělal," řekl pomalu a poškrábal se nejistě na zátylku. Sama jsem nevěděla, jak se chovat. Věděla jsem, že potomhle jen stěží budeme zase kamarádi, ale nechtěla jsem to říkat nahlas.

„Chápu, asi. Jen teď nevím, co budeme dělat," sklopila jsem zrak na umyvadlo a nehty si zarývala do dlaní.

„Nechci o tebe přijít," zašeptal a vydal se ke mě. Otočila jsem se k němu a usmála se, když mě objal a držel.

„Takže kamarádi? Stále?" zeptala jsem se do jeho hrudi. Seb na chvíli neodpovídal, až jsem si myslela, že mě neslyšel.

„Kamarádi," vydal ze sebe tiše a já se od něj s úsměvem odtáhla. Vypadal trochu smutně a nebo se mi to jen zdálo, ale když se na mě taky usmál, neměla jsem pochyby.

„Fajn, budu muset už jít," oznámila jsem, vzala si své věci z koupelny a zase se vrátila do pokoje.

„Amm, chceš tam odvézt?" zeptal se a sedl si na postel.

„Ne, dojdu tam a nebo se svezu autobusem, ale díky," pousmála jsem se, vzala si mobil a peněženku a koukla na něj.

„Tak si to užij," uchechtl se. Přikývla jsem, řekla mu ahoj a s nohami, které se mi celé nervozitou třásly jsem vyšla z domu.