Naučím Tě Líbat

27.

Otevřela jsem dveře našeho malého domu, rychle jsem proběhla chodbou a zavřela se v pokoji.

Nechtěla jsem brečet. Neublížil mi a věděla jsem, že to bylo správné rozhodnutí, ale nějak jsem nemohla popřít ten pocit jako bych mu svými slovy bodla dýku do zad.

Lehla jsem si pod peřinu a slzy jsem nechala volně téct.

Dveře mého pokoje se otevřely a já úlekem zadržela dech, abych zabránila velkému vzlyku, který se mi dral přes pusu.

„Teo?" zašeptala máma. Byla zcela střízlivá, táta ještě nebyl z práce doma.

Neodpovídala jsem, chtěla jsem, aby odešla a nechala mě tu samotnou.

„Teo, co se stalo?" zeptala se ustaraně, sedla si vedle mě na postel a pohladila mě po zádech.

„Nic," smrkla jsem.

„To jako nic nevypadá," řekla. Obrátila jsem oči v sloup. Nechtěla jsem na ní být zlá a tak jsem odkryla tvář a podívala se na ni s načervenalými oči.

„Zlatíčko," povzdechla si, posunula se ke mně, aby mě objala a utřela mi slzy z tváře. Byla jsem strašně ráda, když měla takovou náladu.

„Já... rozešla jsem se s klukem," zašeptala jsem po chvíli do ticha.

„Ty jsi měla kluka?" zeptala se udiveně. Jen jsem přikývla.

„A co se stalo?"

„To je... složitý, nechci o tom mluvit," vydechla jsem unaveně.

„Rozumím," pohladila mě po hlavě.

„Neboj, přijde další," usmála se na mě povzbudivě, když se ode mě odtáhla.

„Udělám ti čaj, dobře?"

„Díky," přikývla jsem a koukala, jak její záda mizí za dveřmi.

Další den ve škole bylo utrpení. Každý se na mě tak zvláště díval a já nevěděla vůbec proč. Navíc jsem se celou dobu soustředila, abych se co nejméně přibližovala k místům, kde se obvykle Kayden vyskytuje. Nechtěla jsem ho teď vidět.

Zrovna jsem si dávala věci do skříňky, když jsem uviděla Sebastiana sedět na schodech a něco si číst. Ono by to nebylo nic zvláštního, ale pod okem se mu tvořila velká modřina, na rtu měl už uschlý strup a celkově vypadal nějak zničeně.

Rychle jsem zavřela skříňku a namířila svou chůzi k němu.

„Co se ti to stalo?" zeptala jsem se okamžitě.

„Oh, ahoj Teo," usmál se křivě.

„Sebastiane, co se ti stalo?" zopakovala jsem, sedla si vedle něj, popadla ho za bradu a prohlídla si ho ještě víc.

„To nic není," pokrčil rameny.

„Kdo ti to udělal?" zamračila jsem se.

„Umm..." chvíli se na mě díval, jakoby přemýšlel, jestli bude dobře, když mi odpoví, ale nakonec si povzdechl a hlavu sklonil ke kolenům.

„Kayden," šeptnul. Vykulila jsem na něj oči, zvedla se a vydala se hledat Kaydena.

„Teo!" volal za mnou ještě Seba, ale bylo to zbytečné.