Naučím Tě Líbat

31.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na sebe do velkého zrcadla na veřejných záchodcích restaurace. Byla jsem rudá a oči jsem měla lesklé.

„Och, děvenko! Ty ale vypadáš! Co se stalo?" vylezla z jedné kabinky postarší paní a začala něco lovit v kabelce. Rozpačitě jsem se na ní podívala a ona k mému obličeji začala přibližovat kapesník, který polila studenou vodou.

„Neboj se, to zpravíme," usmála se na mě.

„Děkuji vám," oplatila jsem ji úsměv, ale brečet se mi chtělo ještě víc.

„Omlouvám se, asi jsem moc zvědavá a otravná," zakroutila hlavou a znova kapesník namočila.

„Nic se neděje," sklopila jsem pohled.

„Tak, už je to mnohem lepší," schovala kapesník do kabelky a poukázala na zrcadlo. Podívala jsem se. Tvář už jsem měla mnohem méně červenou, ale oči byly pořád stejné.

„Děkuju," podívala jsem se na ní a ona mě pohladila po rameni.

„Viděla jsem tu dívku s chlapcem... Vůbec nevím, co se stalo a vůbec mi do toho nic není, takže se moc omlouvám, zlatíčko. Asi bys neměla poslouchat rady od staré šťouravé báby, ale... Některé věci prostě musíme nechat jít, dát si sušenku a jít spát," usmála se na mě křehce.

Paní se se mnou rozloučila a já si uvědomila jednu věc. Měla pravdu... Sebelítostí a vztekem nic nevyřeším. Musím to teď nechat být a jít prozatím dál.

Vrátila jsem se tedy ke stolu k Sebovi a Payton.

„Děje se něco?" zeptal se mě hned. Asi jsem byla na těch záchodech déle, než jsem si myslela...

„Um, máma mi volala, musím domů," usmála jsem se a snažila se mu nedívat přímo do očí.

„Aha, tak my tě odvezeme, co?" otočil se na Payton, která hned začala přikyvovat.

„Ne!" vyhrkla jsem moc rychle, oba se na mě zaskočeně podívali a já si trapně odkašlala. „Chci říct, to nemusíte," zase jsem nasadila úsměv.

„Víš to jistě? Už je tma a zastávka je daleko," nakrčil Seb obočí.

„Jo, já, umm, jsem domluvená s Anelis, že pro mě přijede," lhala jsem, ale to byla maličkost.

„Aha, tak dobře, tak na sebe dávej pozor,"

„Ráda jsem tě poznala, Teo," usmála se na mě zářivě Payton.

„Já tebe taky," přikývla jsem, zamávala jim a rychle vyšla z restaurace.

Otočila jsem se a naposledy se na ně podívala přes prosklenou zeď restaurace. Payton mu zrovna něco říkala a on se na ní usmíval a přikyvoval.

Možná v jiném životě, hm?

S malým úsměvem jsem se otočila zpátky na cestu a odcházela s lepším pocitem, protože Seb si to zaslouží.

----

Hrozně moc děkuju za komentáře pod minulou kapitolou! Moc mě potěšily jako vždycky! :) 
Líbí se vám zatím, jak se to vyvíjí? 
Omlouvám se, že mi aktualizování příběhu trvá... Ale jsem ráda, že máte velkou trpělivost!
Moc díky! :)