Naučím Tě Líbat

21.

Kayden Jackobarry: Buď dneska večer v sedm před obchodním centrem, vyzvednu tě ;)

Tea Karagen: Aha? A pokud ne?

Kayden Jackobarry: Přijedu si pro tebe osobně k tobě domů :)

Tea Karagen: Jak můžeš vědět, kde bydlím? -_-

Kayden Jackobarry: Viděl jsem tě jednou, když jsi vycházela z baráku v krásných tepláčcích a ušmudlané mikině :)

Tea Karagen: Fajn, budu tam -_-

Kayden Jackobarry: Hodná holka

Vůbec jsem netušila, co má v plánu, ale docela jsem se i těšila. Akorát, jak mu můžu věřit? Nějak moc podezřele se chová mile. Nebo spíš mile na Kaydena...

Myslíš, že bych měla jít dneska s Kaydenem ven?

Napsala jsem po chvilce Biance, ta byla asi jediná, které jsem se teď mohla svěřovat.

Jestli chceš, tak jdi. Možná ti to prospěje... :) – Bianca

Dobře, díky

A tím jsem se začala chystat.

Nechtěla jsem to nijak přehánět ani s malováním ani s oblečením. A tak jsem si dala prostě džíny, tričko, na to mikinu a vyrazila jsem.

Kayden už tam stál, opřený o svou motorku. Jestli si myslí, že na to vlezu, tak se plete.

„Jsi tu," usmál se a políbil mě na tvář.

„Víš o tom, že 90% lidí jezdících na motorkách skončí hodně rychle mrtví?" zamračila jsem se.

„Intelektuálky nemá nikdo rád, takže nasedni," protočil očima a já nasedla. Nechtěla jsem dělat scény, když jsem věděla, že to nemá cenu.

Dal mi ještě helmu a já se ho pevně chytla za pás.

„Kam vůbec jedeme?" zeptala jsem se, ještě než vyjel.

„Uvidíš," pousmál se.

Jel strašně rychle, ale bylo to úžasný. Ta rychlost, ten adrenalin, ten pocit, že by se mohlo za vteřinu něco stát a my bychom už tu nemuseli být. S děsivým zjištěním jsem si pomyslela, že by mi to ani nevadilo. Nebýt tu.

Zastavil před velkým moderním domem. Nejdřív jsem si myslela, že mě vytáhl na house party, ale žádnou hudbu jsem neslyšela, jen ticho.

„Tady bydlím," kývl na velký dům a já se na něj zmateně podívala.

„Co?" zamračil se a já mlčela. Vzal mě tedy za ruku a vedl dovnitř.

„Je to tu hezký," podotkla jsem, když se kolem mě rozprostřela velká chodba s dvěma obřími zrcadly, lesklou dlažbou a černými věšáky. Jednoduché, ale hezké a velké.

„Díky," uchechtl se.

„Kayi??" zapištěl tichý tenký hlas a z horního patra k nám přiběhla malá holčička.

„Maddie? Co tu děláš?" zeptal se zmateně Kayden a vzal ji do náruče. Byla mu tak podobná.

„Přišli jsme s mámou dřív. Kdo to je?" zeptala se ho a zamračila se na mě.

„Tohle je Tea," představil mě a usmál se na ni. Vypadal najednou tak jinak. Bezbranně.

„Ahoj! Já jsem Maddie. Ty jsi jeho holka?" zeptala se s lišáckým úsměvem.

„Ahoj, ne já..." chtěla jsem ji říct, že je na omylu, ale Kayden mě předběhl.

„Ano, Maddie, je to moje přítelkyně," usmál se na mě a dal mi pusu na tvář. Zůstala jsem jen kamenně stát.

„Ale fuj!" zasmála se Maddie, vytrhla se mu a běžela pryč.

„Tak tvoje přítelkyně?" zeptala jsem se a zkřížila si ruce na hrudi.

„Už jsem ti to přece říkal," pokrčil rameny a začal se ke mně blížit.

„Kaydene? Máš tady návštěvu?" vyrušil nás ženský hlas, jeho matka. V duchu jsem ji líbala nohy.

Byla moc milá, pozvala mě na večeři, ale já zdvořile odmítla. Máma mi volala a její hlas nezněl střízlivě.