Naučím Tě Líbat

29.

Ahoj! Omlouvám se, že mi to tak DLOUHO trvalo... Vážně. To víte, škola, povinnosti, málo fantazie a moje lenivost... Každopádně jsem zpátky a moc vám děkuji za vaše komentáře! Vůbec by mě nenapadlo, že se někdo ozve! Mám vás moooc ráda a na vaše přání se pokusím pokračovat!

-------

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a urovnala své rovné blond vlasy a povzdechla si. Právě jsem se chystala za Anelis, urovnat náš spor a dozvědět se, jak to s ní dopadlo.

„Jdu za Anelis!" houkla jsem ještě při cestě k vchodovým dveřím. Odpovědi jsem se však nedočkala a zavřela za sebou.

Jela jsem dvěma autobusy a pak šla asi deset minut, než jsem konečně stála před velkým světle žlutým domem, který většinou zel prázdnotou, protože Anelisyni rodiče byli věčně v práci.

Zazvonila jsem a po asi půlminutě mi otevřela Anelis s neutrálním výrazem.

„Ahoj..." řekla jsem se smutným obličejem.

„Ahoj," kývla a objala mě.

„Je mi to líto," řekla jsem ji do ramene.

„Mě taky," vydechla a pustila mě.

Odešli jsme do jejího pokoje a posadili se na její velkou postel.

„Takže...?" podívala jsem na ni tázavým pohledem.

„No, ukončila jsem to s Masonem," podívala se na mě a začala mi očima zkoumat obličej. Čekala na mou reakci.

„Aha, takže sis vybrala Derecka?"

„Řekla jsem mu vše, co se stalo mezi mnou a Masonem," přikývla pomalu.

„A co on?" zeptala jsem se okamžitě.

„Nejdřív byl hrozně naštvaný, házel s věcmi a tak... Ale pak jsem mu řekla, že jsem si uvědomila, že miluju jen jeho a že to byla ta nejhorší chyba, kterou jsem udělala a že pochopím, když se mnou už nebude chtít víc být," sklopila pohled na své ruce a odmlčela se.

„A co se stalo pak?" nadzvedla jsem obočí.

„Byl ticho. Nemohla jsem se na něj ani podívat, cítila jsem se hrozně," zakroutila zklamaně hlavou.

„Takže nejste spolu?" nasadila jsem smutný výraz.

„Když byl potichu, brala jsem to jako tichý souhlas, že už se mnou dál nechce být a tak jsem se tiše odporoučela ke dveřím, ale on mě zadržel a políbil mě. Pak mi řekl, že je sice zklamaný, ale že mě moc miluje na to, aby mě jen tak nechal jít. Teo! Ani nevíš, jak se mi hrozně ulevilo. Okamžitě jsem mu začala brečet do dlaní, kterými mi držel tvář. Už mu nikdy nechci ublížit," začaly ji lesknout oči a tak jsem ji objala.

„To je v pořádku. Jsem ráda, že to dobře dopadlo," utěšovala jsem ji a usmívala se.

„Je mi to líto," vzlykala.

Anelis se po chvíli uklidnila a na zlepšení nálady jsme si pustily nějakou komedii a večer jsem odcházela s dobrým pocitem.

Zítra u Davinciho? – Sebastian

Přečetla jsem si zprávu a úsměv, který jsem měla na tváři, mi zamrzl na rtech.

Jasně, v kolik? Odepsala jsem.

V 5? – Sebastian

Domluveno :) Zamkla jsem mobil a podívala se na přijíždějící autobus.

Kéž bych ti mohla číst myšlenky, Sebastiane.