Kdo jsem ?

- 36 -

Také znáte ten krásný pocit, kdy se probudíte ještě před budíkem, jste odpočinutí a svěží?

Nebojte, já také ne. Dnešní ráno u mě totiž vypadalo přesně naopak.

Ráno vstávám o půl sedmé, ale dnes si můj mozek řekl, že mě vzbudí už v pět a bude mi v hlavě přehrávat události z posledních dní, abych byla nevyspaná. Proč také ne, že? Například Katie ve výslechové místnosti nebo noc s Jess, která nedopadla tak, jak jsem předpokládala. Nemůžu ji dostat z hlavy. Už od toho uběhl týden a ještě se mi neozvala, zajímá mě, čím to je. Ale já první krok dělat nebudu, kdyby chtěla, mohla mi zavolat.

Od Katie mám za celý týden snad 20 zmeškaných hovorů a 15 nepřečtených zpráv. Uznávám, že se nevzdává. Ve škole jsem to totiž pro změnu já, kdo se jí vyhýbá a nemluví s ní. Netuší, čím to je a rozhodně nemám v plánu to s ní rozebírat, dokud si to sama nepromyslím a nesrovnám v hlavě. Vím, že někdy to budu muset řešit, jen tak samo od sebe to nezmizí. Ale sedět vedle ní v lavici a dělat, že ji nevidím, je pro mě už tak náročné, že na nic jiného nemám kapacitu.

Po dnešním skvělém probuzení jsem doufala, že zbytek dne bude lepší, to jsem se ale zmýlila.

Ve škole se učitelé rozhodli, že kvůli mé časté absenci mám málo známek, a proto mě budou celý den zkoušet. To, že jsem dostala asi čtyři pětky, je už nezajímalo, mám se učit z hodiny na hodinu. Katie mi sice napovídala, ale protože se s ní nebavím, tak jsem její odpovědi nepoužila. Tvářila se dost zmateně, i zbytek třídy nechápal, proč jsem si raději nechala napsat tolik pětek. Jenže oni ten důvod neznají, ani ona.

Poslední hodina, matematika s Katie. Je těžké sedět jen pár centimetrů od ní, ale nesmět s ní mluvit, dotknout se jí. Sledovat její ruce, úsměv, rty...

Cože? Nad čím to zase přemýšlím? Zradila mě a lhala mi, tohle jí nemůžu hned odpustit. Hlavně, jsem teď s Jess, o ní mám přemýšlet, ta to se mnou myslí vážně.

Celou hodinu jsem se dívala na tabuli a poslouchala výklad naší učitelky, i když se se mnou snažila Katie komunikovat. Zase. Znovu a znovu.

,,Riki, řekni něco, prosím. Co se stalo? Proč se mnou vůbec nemluvíš?"

Protože mi pořád lžeš!

,,Stalo se něco u tebe v práci?"

Přesně tak.

,,Řekla jsem něco špatně?"

Spíš naopak, nic jsi mi neřekla.

,,Řekni mi důvod, prosím, Riki. Můžeme to spolu vyřešit, jen mi řekni co."

Vážně? A jak asi?

,,Slečno Riversová, chcete mě vystřídat před tabulí?" Matikářka pozorně sleduje naši lavici a když nedostane žádnou odpověď, pokračuje. ,,Dobře, tak mě nevyrušujte, nebo si vás vyzkouším."

Do konce vyučování už se Katie o nic nesnaží, takže jsem vlastně učitelce vděčná. Není pro mě lehké neodpovídat jí. I když nechci, pořád k ní něco cítím. A nesnáším se za to.

Jakmile mi to školní zvonek dovolí, vystřelím ze třídy a snažím se utéct od toho hlasu, co křičí mé jméno.

,,Riki, počkej. Riki. Riki, neutíkej, prosím."

Proplouvám chodbami školy, míjím studenty z ostatních tříd, až se dostanu ven před školu.

Ještě kousek a budu v autobuse, ještě kousek a budu v autobuse, ještě kousek a...