Kdo jsem ?

- 42 -

,,Tak co myslíš, probere se?"

,,Neměl jsi dávat tak vysokou dávku, jsi snad amatér? Má teprve 17, proboha. Předpokládala jsem, že použiješ jen polovinu. Chtěli jsme to vyzkoušet, ne ji hned zabít. Příště ti tak něco svěřím."

,,Omlouvám se, já..."

,,Navíc nemáme tolik materiálu, teď budeme muset čekat. Jestli se neprobere, tak to bylo všechno k ničemu, uvědomuješ si to? Co jsem pro to obětovala?"

Kdo to mluví? A o čem se to baví? Otevřu oči a nechápu, koho spatřím. To, že zde stojí Elisabeth, pro mě není takové překvapení. Upřímně, jsem zvědavá, co se od ní dozvím za informace. Ale ta druhá osoba, konkrétně muž, mě tedy vyděsila. Co tady dělá Bryan Owell? Oni se spolu znají? Proboha, co se tady děje a kdo všechno se ještě objeví?

,,Vidíš, vzbudila se."

,,K tomu se vrátíme později. Běž za sestrou a věnujte se Belle. Já si tady promluvím s Riki."

,,Nechte Bellu být!" Za sestrou? Takže Rachel v tom jede s nimi? Co? To není možné. Já myslela, že je to kamarádka.

Bryan poslechne Elisabeth a odchází z místnosti. Zůstaneme tady pouze my 2 - já (nečekaně) svázaná k židli, Elisabeth stojící přede mnou. Konečně mám možnost celou si ji prohlédnout.  Odhadla bych, že jsme tak stejně vysoké. Věk, to už není tak lehké. Ale je nejspíš o 3 roky starší než moje máma. Při vzpomínce na ni mě píchne u srdce... 2 roky a pořád to bolí.

,,Ještě jsme neměli šanci se pořádně pozdravit. Takže.. Ahoj, princezno. Mrzí mě, že se znovu setkáváme za takové situace, ale je to nezbytné. Ukaž se mi. Páni, už nejsi ta malá holčička, jak si tě pamatuji. Změnila jsi se. Když se na tebe podívám, zahlédnu rysy Patricka. Jste si neskutečně podobní, ty oči." To, že jsme rodina ještě neznamená, že se tady bude rozplývat nad mým bratrem. Pořád nevím, v jakém příbuzenském vztahu přesně jsme. A proč si na ni nevzpomínám, ona moji rodinu zná. Jestli jsme se dříve vídali, proč mi není povědomá?

,,I když nelituji toho, co jsem udělala, i tak mě to v hloubi srdce mrzí. Ale musíme se změnit, k lepšímu. A oni tomu nerozuměli." Poté se na chvíli odmlčí, přemýšlí, jaká slova zvolit.

,,Zřejmě tě zajímá, co se vlastně děje a proč jsi tady, mám pravdu?"

Nebudu jí říkat, že vím, co se tady děje. Bella mi to řekla, slyšela Elisabeth o tom mluvit. Ale raději to nebudu zmiňovat. Proto mlčím a tvářím se vystrašeně, což nemusím ani předstírat. Nevěřím, že tohle skutečně dělá. Jsem velice zvědavá, jak mi to vysvětlí.

,,Abys mě pochopila, musím ti všechno vyprávět od začátku. Až pochopíš moje důvody, doufám, že se přidáš na moji stranu a nebudeš tvrdohlavá po své matce." Takže zná dobře mojí matku, bratra. To znamená, že je moje... Jen to ne, prosím.

Elisabeth se posadí naproti mě a začne vyprávět příběh.

,,Jak to tak bývá, lidé si svoje dětství nepamatují tak přesně, jak by chtěli. To zní logicky, ne? Tolik let zpátky, co se všechno stalo, není možné udržet v paměti všechny události, situace, radosti. Ale nějaké povědomí o tom, jak probíhalo, uvnitř sebe nalezneme vždy. Moje dětství? Řekněme, že si nejvíce pamatuji problémy, místo veselých chvil."

Na malý moment zapomenu, kde se nacházím, na moje ruce opět svázané k židli, ve kterých pomalu ztrácím cit. Moje pozornost je zaměřena pouze na její hlas.

,,Ale o těch až později. Chceš slyšet o těch krásných momentech ?" zeptá se a aniž by počkala na odpověď, pokračuje dále. Proč se mě tedy ptá? Stejně nemám na výběr.