Zimní pírka 2019 (HP FF) ✔

1. pírko (Poppy a Minerva)

Věnováno FemmeFragile.

Bradavickou chodbou prvního patra se nesly tiché kroky. Postava v tmavě zeleném hábitu kráčela směrem k ošetřovně, sem tam odpovídajíc na pozdrav portrétům na stěnách, jak okolo nich procházela. Pochodně osvětlovaly její cestu jen spoře, avšak jí to nevadilo. Z jejího kabinetu na ošetřovnu to byl jen kousíček, navíc tu trasu znala tak důvěrně, že by trefila bez jediného zaváhání i poslepu.

Ošetřovna byla prázdná, jen Poppy seděla za stolem, spisovala něco na pergamen a oči jí sem tam těkaly po prázdných postelích, jako by se nedokázala zbavit zvyku kontrolovat své svěřence, zda se uzdravují a nic je netrápí. Vzhlédla a její mladou tvář rozzářil upřímný úsměv. Odložila brk a nedočkavě vstala, aby svou návštěvu mohla náležitě přivítat.

„Vypadáš unaveně," poznamenala Poppy starostlivě. „Nějaké problémy?"

„Nic, co bych nezvládla," opáčila Minerva s pokrčením ramen a následovala svou přítelkyni ke stolu, kde vládl spořádaný chaos. Posadila se na židli naproti ní, dávajíc jí možnost dokončit svou práci. Věděla, že je bradavická ošetřovatelka natolik svědomitá, že by dříve nešla spát; to na ní měla ráda, to měly společné.

„Zase známá čtyřka?" nadnesla pohotově, mávla hůlkou a přivolala ze svého bytu, jenž byl studentům ukryt za její pracovnou, dva šálky kakaa a sušenky, které měla Minerva ráda. V takových chvílích se musela škodolibě pousmát. Kdyby nemocní nebo zranění studenti věděli, jak mlsají, zatímco je nutí jíst dietní stravu, nejspíše by nedokázala zabránit vzpouře.

„No, ano," souhlasila Minerva a s chutí si nechala máslovou sušenku rozplynout na jazyku. „Potter s Blackem nejspíše chtěli rozveselit vyčerpaného Lupina, tak celou nebelvírskou věž zamořili extra páchnoucími bombami hnojůvkami. Zjistila jsem to až ve chvíli, kdy jsem se vrátila od vlaku a našla přiotráveného Perkinse."

„Mělas mi ho sem poslat," vyčetla jí s povytaženým obočím, zatímco rychle dopisovala poznámky k jednotlivým ošetřeným studentům.

„Stačilo mu vyčarovat samočistící kotlík na vyzvracení." V náhlém popudu jí překryla dlaň rukou a věnovala jí měkký úsměv. „Ty máš dost své práce. Kolik studentů jsi musela postavit na nohy, aby mohli jet na vánoční prázdniny domů?"

Poppy se zamyslela a mimoděk stiskla štíhlé prsty. „Pět a Lupin, tedy šest." Nakrčila starostí čelo. „Chudák, ta proměna ho tentokrát opravdu vyčerpala. Měsíc na něj působí čím dál víc a už teď je ztrhaný, jako by byl o dvacet let starší.," povzdechla si, dopsala poslední poznámky a kouzlem je nechala uložit ve své skříni. „Bylo by hezké, kdyby se pokousání vlkodlakem dalo nějak zvrátit anebo alespoň potlačit účinky."

„To ano," souhlasila Minerva tiše, „ale aspoň zde může studovat. Nikdo jiný než Brumbál by mu to neumožnil."

„To je pravda. On je schopen dát šanci komukoliv," přitakala Poppy a protáhla se, než ladným krokem vstala. „Snad na to jednou nedoplatí." V očích jí zajiskřilo. „Dost už práce. Máme dnes volno, Albus slíbil, že pokud by se těm sedmi studentům, co zůstali ve škole, něco stalo, tak mi pošle Patrona. Co kdybychom se prošly a daly si v Prasinkách vánoční punč, než půjdeme spát?"

„Projdu se ráda," přiznala Minerva s kývnutím hlavy. „Jen si dojdu pro plášť."

O pár minut později už opouštěly ruku v ruce hrad, míříce do kouzelné vesničky. Pod botami jim křupal čerstvý sníh, který ve svitu měsíce zářil namodralou barvou. Okolo nich poletovaly sněhové vločky, jež jako malé diamanty usedaly na jejich teplých šálách a čepicích a zůstaly tam zářit, až dokud se nerozplynuly. Ani jedna žena nepromluvila, nebylo to třeba.

Obě si vychutnávaly klid, který čišel ze školních pozemků i z cesty, jež vedla do Prasinek, ale především to, že mají konečně chvíli pro sebe. Těšily se jen z prosté přítomnosti té druhé, neboť málokdy si mohly vyrazit na nerušenou procházku nebo si jen vypít šálek horkého nápoje. Poppy mívala na ošetřovně většinou alespoň jednoho studenta a Minerva bývala zaneprázdněná učením, opravováním, ale taktéž staráním se o chod své koleje. Ty chvíle klidu tak braly jako dar, který nepotřebovaly narušovat nesmyslnými frázemi, jež by kouzlo okamžiku rozbily jako skleněnou kouli.

Až když se už blížily na okraj vesnice, se Poppy zastavila a naznačila Minervě, aby ji následovala kousek vedle z cesty. Došly akorát na místo, kam ještě nedopadala světla luceren a pod vysokým smrkem tak zcela splynuly s temnotou, jež pod jeho sněhem obtěžkanými větvemi panovala.

„Děje se něco?" ptala se Minerva zmateně.

„Vůbec ne," řekla Poppy s úsměvem. „Jen jsem si vzpomněla, že jsem ti ještě dnes nedala pořádnou pusu," vysvětlila, rozpustile se zaculila a na špičkách se jala napravit své opomenutí.

Minerva se spokojeně usmála a její obvykle přísný výraz změkl, když se její partnerka přitiskla blíže, útočíc na její rty. Překvapila ji její razance a neústupnost, avšak nemohla říci, že by si stěžovala. Tak moc jí chyběla, že vítala ty chtivé polibky, jež ji rozechvívaly až v konečcích prstů. Najednou zatoužila se vykašlat na horký nápoj; mnohem raději by se okamžitě přemístila do ložnice a nechala se zcela pohltit žárem, jenž jí zalomcoval ve chvíli, kdy se jejich jazyky spolu propletly. Když pak polibek skončil, měla čapku nakřivo, z drdolu se jí uvolnilo několik pramenů a vůbec si neuvědomovala, kdy jí Poppy rozepnula plášť a zasunula ruce pod hábit.

„Víš, tak jsem si říkala," hlesla ošetřovatelka chraptivě a skousla si ret, „že už na ten punč ani nemám chuť." Pohladila Minervu po zrůžovělé tváři a vpila se do jejích zastřených očí, v nichž hořely plameny lásky a tužby. „Jak moc na něm trváš?"

„Jediné, na čem dnes trvám, je usínat vedle tebe. Na ničem jiném nezáleží," zavrněla a chystala se Poppy políbit znovu, když překvapeně vyjekla. Za límec jí zapadl sníh z větve, jež se pod náhlým poryvem větru rozhýbala.

Poppy se rozesmála a chytila svou přítelkyni za ruku. „Zdá se, že i ten strom si myslí, že bychom tvé přání měly splnit co nejdříve. Poběžíme?"

Pokrčila rameny, sklepala sníh a zapnula se. A proč vlastně neběžet? Trocha rozpustilosti ještě nikoho nezabila, zvlášť když ji nemohl vidět nikdo, jen její milovaná Poppy. „Dobrý nápad."

Běžely se smíchem až do hradu, kde se později společně zachumlaly pod jednu peřinu a usínaly společně. Netušily, že je Brumbál pozoroval z okna své pracovny a viděl tak vzácnou příležitost – profesorku McGonagallovou a madame Pomfreyovou, jež se smály, jako by byly dětmi. S pocitem nenadálého štěstí si vzal citronový bonbon a postaral se o studentku z Mrzimoru, které se udělalo zle. Nechtěl jim kazit ojedinělou chvíli, kdy mohly být samy sebou. Chtěl je nechat těšit se z vánočního zázraku.