Zimní pírka 2019 (HP FF) ✔

16. pírko (Severitus 4. část)

Věnováno ErikaChichova.

Snape na malou chvilku zavřel oči a přemýšlel. Harry položil otázku, na niž nebyla lehká odpověď. Nesměl mu říci příliš, ale musel mu sdělit aspoň něco. „Vím, co s Albusem děláte na těch vašich soukromých hodinách," pronesl tiše. „I když mi to nechce říct, nejsem hloupý a domyslel jsem si to." Povytáhl obočí a ušklíbl se. „Tu kletbu, kterou jsem uzavřel v Albusově ruce, aby se nešířila, nezpůsobí jen tak něco."

„A co si myslíte, že –"

„Já si to nemyslím," ujistil ho pevně. „Hledáte viteály. Možná zatím Albus sám, ale připravuje tě na to, abys mohl v jeho práci pokračovat..." hlas se mu nepatrně zachvěl, „kdyby to bylo potřeba."

„Ale jak o nich víte?" ptal se Harry překvapeně, čímž nechtěně Snapea utvrdil v jeho domněnce.

„Napadlo mě to už tehdy, když jsi byl v druhém ročníku a ukázala se ti vzpomínka na mladého Pána zla. Lucius mi potvrdil, že to byla velmi černá magie, ačkoliv ani zdaleka nemá tušení, jak moc černá vůbec je a co je jejím účelem," vysvětloval a upíjel ze své skleničky whisky, jako by mu snad mohla pomoci uklidnit rozbouřenou mysl. „Pak jsem viděl prsten, který způsobil Albusovu kletbu –"

„Prsten Gaunta –"

„Ano, přesně ten," souhlasil Snape. „A protože vím, že ať udělám cokoliv, nezabráním ani tobě, ani jemu, abyste od toho dali ruce pryč... tak tě chci připravit, jak nejlépe to půjde." A získat si aspoň trochu tvé důvěry, než o ni zase přijdu, pomyslel si hořce, když mu v hlavě probleskla Albusova žádost, pokud se ten příkaz žádostí vůbec mohl nazývat. Vnitřně se otřásl, když pozoroval mladíka, který zamyšleně otáčel vlastní skleničkou v ruce a zpracovával nabyté informace.

Harry se rozvážně napil a upřel na něj pohled. „A není nebezpečné mi tu informaci sdělit? Vždyť se mi může Voldemort kdykoliv dostat do hlavy a zjistit to. To vám může ohrozit pozici, ne?"

Snape zavrtěl hlavou. „Pán zla má teď jiné starosti, než sledovat tebe."

„Předpokládám, že mi neřeknete jaké..." nadnesl Harry přidrzle, ale skutečně ho to ani nezajímalo. Byl spíš zvědavý, co vše mu je Snape ochoten říct; takto výřečného ho ještě neviděl.

„Správně. To vědět nemusíš."

„Takže..." začal Harry a zamyslel se, aby pořádně promyslel slova, jež se snažil poskládat do vět. „Jestli tomu dobře rozumím... Rozhodl jste se mi říct pravdu, protože mě chcete naučit nějaká nová kouzla, abych se mohl před Voldemortem lépe bránit."

Snape rázně přikývl, až se mu mastné vlasy zhouply okolo tváří. „Ano."

„A dřív to nešlo, protože tu panovala obava, že by se mi mohl podívat do hlavy a všechno zjistit, ale teď už to nebezpečí nehrozí, protože má na práci něco lepšího, než si všímat mých pubertálních výjevů, nebo mi podsouvat sny, které pak stejně ve finále zmaří Fénixův řád."

„Obdivuhodně přesně shrnuto," pochválil ho beze špetky sarkasmu.

„Eh, víte, že jste mi právě složil pochvalu?" popíchl ho Harry.

„To byla chyba, které se už nikdy nedopustím," opáčil chladně, ale koutky mu cukly.

Harry se rozesmál. Netušil, zda za to může jen ten uklidňovací lektvar, ale zjišťoval, že Snapeovi věří, ačkoliv tu zůstávalo spoustu slepých míst. Na druhou stranu... Prázdniny akorát začínaly, a pokud je měl strávit ve sklepení s ním, tak je čeká ještě docela dost příležitostí k hovoru, při kterých by se alespoň některá bílá místa mohla zaplnit.

„Mluvil jste o pravidlech. Jaká jsou?" zeptal se o něco klidněji, ale oči mu stále zářily pobavením.

Snape pokrčil rameny. „Nic zvláštního. Nechodit do mojí laboratoře, nesahat na knihy, pokud nebudeš mít moje povolení. Jsou opatřeny ochrannými zaklínadly a není nic hezkého se od nich nechat spálit. Poslouchat mě, vnímat, co tě učím."

„To se nezdá jako nesplnitelný úkol," uznal s pokýváním hlavy.

„Bylo by vhodné, aby o tom ale nikdo další nevěděl. Zde ve sklepení teď můžeš být, protože jsou všichni studenti ze Zmijozelu doma. Po prázdninách to budeme řešit pomocí školních trestů, které budou tentokrát jen na oko." Tázavě se na něj podíval. „Akceptovatelné?"

„A Ron a Hermiona?" zašeptal. Nedokázal si představit, že by jim to neřekl, vždyť věděli i o viteálech.

Snape si povzdechl. „Pokud jim věříš a dokáží držet jazyk za zuby... Stejně nevěřím tomu, že bys jim to neřekl."

„Kdybyste mi to zakázal, tak bych jim to neřekl," podotkl vážně, „ale jsem rád, že můžu. Vědí i o tom, co děláme s profesorem Brumbálem."

„Dobře. Dovolíš mi teď říkat jménem?"

„Asi ano," usoudil a vrhl po něm mírně vzdorný výraz. „Já vám ale říkat tati nebudu."

„To ani nepředpokládám," odtušil klidně a opřel se pohodlněji. „Ale mohl bys zvážit, že bys mi říkal jménem, když budeme sami. Přemýšlej o tom. A teď... Co kdybych ti ukázal tvé vězení?" navrhl a v onyxových očích zajiskřilo.

Harry pokrčil rameny. A proč vlastně ne. Nakonec by to tu nemuselo být až tak strašné.

KONEC