Zimní pírka 2019 (HP FF) ✔

18. pírko (Severus a Remus)

Věnováno CaptainFione.

„Těším se, až spolu strávíme Vánoce," hlesl Severus, když spolu s Remusem leželi v Komnatě nejvyšší potřeby a hleděli na strop, který jim upravila podle jejich přání. Vytvořila pro ně hvězdné nebe s úplňkem, který na Remuse neměl vliv. Konečně si tak mohl vychutnat pohled na kulatý měsíc, jenž byl obvykle jeho noční můrou. Severus Remuse chytil za ruku a na kouzelné trávě se k němu natočil bokem. Uvnitř komnaty bylo léto, zatímco vně hradu zuřila vánice. „Ze Zmijozelu tu nikdo nebude, jen já. Mohl bych ti ukázat naši společenskou místnost..." navrhl se skousnutým rtem. Nedodal, že by mu taktéž mohl ukázat vlastní postel. Třeba by spolu mohli strávit noc tam. Celou. Ne se jen na chvíli přitulit v Komnatě nejvyšší potřeby. Toužil se k němu přitisknout a objímat ho před spaním, hledět na to, jak usíná, ale chtěl být u něj i po probuzení. Jako v opravdovém vztahu.

„Severusi..." začal Remus nejistě. Pohled mu neoplatil, jen palcem něžně hladil hřbet jeho dlaně. „Já... tu na Vánoce nebudu," šeptl a zavřel oči. Útrpně svraštil obočí, až se mu uprostřed čela vyrýsovala hluboká vráska.

Severus se prudce zdvihl na lokti. „A kde budeš?" zeptal se křečovitě. „Musíš jet domů?"

„No... totiž..."

„Že se vůbec ptám, co?" zavrčel Severus, vyškubl svou dlaň a napřímil se do sedu. „Tak ke komu? Potter nebo Black? Nebo snad Pettigrew?" Vyskočil na nohy, Remus se ze země sbíral o dost pomaleji. „To je vlastně úplně jedno. Jakmile jde o ně, já půjdu vždycky stranou, že?" ucedil a zaťal pěsti.

„Nevěděl jsem, jak se z toho vykroutit," přiznal Remus prosebně a zvedl ruce, aby druhého mladíka objal, ale ten ucouvl.

V onyxových očích se zablesklo. „Dám ti jednu nápovědu, Lupine," zavrčel vztekle. „Řekni jim pravdu. Pak možná nebudeš muset hledat věčně věků výmluvy, aby ses mohl potkat se mnou." Sehnul se pro svou brašnu a sjel ho naštvaným pohledem, ale v pohledu byla jasná bolest, která se mu nepodařila skrýt. „Veselé Vánoce," štěkl ironicky a vzápětí už vystřelil z Komnaty, jako by mu za patami funěl drak.

Potřeboval utéct, než by si Remus všiml, že se mu do očí derou slzy. Zatraceně, jak se do této situace dostal? Kde nechal rozum? Proč vůbec souhlasil a začal se s ním scházet? Zuřivě kopl do jednoho brnění z mnoha, co lemovaly mramorovou chodbu. Ozval se hlasitý třesk, jak se sesypalo na podlahu včetně pruhované šály a vánoční čepičky. Hlavou mu blesklo, že výzdoba je rok od roku infantilnější, ale příliš dlouho nad tím nemohl přemýšlet. Ta rána musela být slyšet přes celý hrad a divil se, že na něj ještě nevletěla Paní Norissová nebo Filch.

„Reparo," rychle zakouzlil a rozběhl se do ložnice, kde zapadl do postele, stáhl okolo sebe závěsy a vrhl na ně diskrétní kouzlo, aby se nemusel bát vypustit emoce ven. Cítil se zraněný a odkopnutý, protože mu Remus sliboval, že na Vánoce zůstane tady. A co se stalo? Vykašlal se na něj kvůli Potterovi. Zdálo se mu, že to mají v povaze snad všichni Nebelvíři, a srdce se mu zachvělo při připomínce Lily. Jakmile ucítil první slzy, zarazil se. To nešlo. Musel posílit nitrobranu, musel ty emoce nechat v sobě. Nesměl dát nikomu do ruky tak mocnou zbraň, jako vládu nad jeho nitrem. To bylo jen a pouze jeho.

***

Ráno vstal do prázdné ložnice i společenské místnosti. Všichni už odjeli. Chvíli přemýšlel, že odsud prostě nevyleze, ale kručení v žaludku mu připomnělo, že by se měl najíst. A vlastně proč ne. Stejně už všichni odjeli, kolik mohl potkat studentů? Pět? Nedošlo mu, že snídani už zmeškal, když se rozhodl vylézt na chodby. To by možná zůstal a sedl by si k domácím úkolům. Takhle se hned poté, co za sebou zavřel, setkal s někým, koho by tu vůbec nečekal.

„Co tu děláš?" vyprskl. „Zmeškáš vlak. Měl bys sebou hodit, abys stihl jet za Potterem, nebo kam to vlastně pojedeš."

Remus se pod jeho tónem mírně přikrčil, ale hlas měl pevný. „Nikam nejedu. Vlak už je dávno pryč." Nejistě se zazubil a přes obličej mu přelétl stín. „Poslechl jsem tě."

Zatvářil se nechápavě. „Cože?"

„Řekl jsem jim pravdu," vysvětlil s hraným nezájmem. „Řekl jsem jim, že s tebou chodím."

Severus na něj překvapeně civěl. „Jak to vzali?" vydechl. Byl ohromený. Nikdy by nevěřil, že by to ten mladý vkodlak udělal.

Trpce se usmál. „Špatně. Nespal jsem celou noc a poslouchal... No, to je jedno. Všiml jsem si, žes nebyl na snídani, tak jsem ti něco přinesl." Sáhl do kapsy a vytáhl několik sendvičů zabalených v ubrousku. „Platí ještě ta ukázka zmijozelského doupěte?" zeptal se a zazubil se.

Severus se konečně usmál. „Musíš mi to všechno říct," zamumlal, vyslovil heslo a vpustil ho sálu pod jezerem.

„Řeknu... ale napřed chci pusu."

„To asi půjde zařídit," zasmál se a políbil ho, než ho stáhl k sobě na pohovku.