Zimní pírka 2019 (HP FF) ✔

3. pírko (Remus a Sirius)

Věnováno PandyReleapse.

Mechanicky věšel jednu skleněnou ozdobu na stromeček za druhou. Hůlku měl odloženou na stole, neboť to chtěl udělat bez kouzel, doufaje, že práce, při které pod jeho rukama vznikalo přímo umělecké dílo v barvách půlnoční modři a stříbrné, ho odežene od pochmurných myšlenek. Na malou chvilku to vypadalo, že se mu to i podaří, ale poté se jeho vzpomínky rozhodly se samy zatoulat z podvědomí na vrchol jeho pozornosti.

Před očima mu začaly běhat obrazy, kterak Vánoce slavili spolu.

„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi nejel na Vánoce k Potterům," hlesl Remus, když spolu se Siriusem seděli venku před jejich domem. Díky ohřívacímu kouzlu a teplým dekám mohli na zahradní houpačce společně hledět na poletující vločky sněhu a popíjet horký čaj, z nějž v okolním mrazivém vzduchu znatelně stoupala pára.

Sirius se zavrtěl a uvelebil pohodlněji. Nenápadně se posunul tak, že se druhého mladíka dotýkal kolenem. „James chce stejně navštěvovat Lily, takže bych byl většinu času sám," řekl napjatě.

Remus sklopil hlavu a povzdechl si. „Takže jsem jen záložní plán?" zamumlal posmutněle a přitáhl si kolena pod bradu. Sice tak přišel o Tichošlápkův dotek, ale nejspíš to tak bylo lepší. Beztak se k němu přiblížil jen omylem. „Tak proč jsi nešel k Peterovi? Taky tě zval, ne?"

Sirius se kousl do rtu a na chvíli se na jeho tváři ukázalo zděšení. „To jsem řekl ale kardinální hloupost," zahučel a otočil hlavu, aby na svého spolužáka pohlédl. Váhavě zdvihl paži a natáhl ji, až se bříšky prstů dotkl Remusovy tváře. „Tak jsem to nemyslel."

Remus se zamračil a sotva se udržel, aby nepotřásl hlavou. Proč se ho zase dotýkal? Copak nevěděl, že ho tím mučí? „Tak jak jsi to myslel?" opáčil ostřeji, než původně zamýšlel. Ani nevěděl, zda chce znát odpověď. Nechtěl slyšet nic, co by dokazovalo jen přátelství. Toužil po něčem víc už od pátého ročníku a teď už byli v posledním! A jeho zájem se ještě zvýšil poté, co s ním Sirius mnohokrát nepokrytě flirtoval, jenže pak pokaždé vyběhl za nějakou spolužačkou a Remusovi tak zničil veškeré iluze. Začínal pochybovat o vlastní příčetnosti, když ho k sobě pozval.

„Ve skutečnosti... jsem Jamesovi navrhl, ať jde za Lily, když jsem mu oznámil, že pojedu k tobě. Byl poněkud rozčarovaný, že ho hodlám nechat samotného," vysoukal ze sebe těžce. Odložil prázdný hrnek a zatřásl se náhlým chladem.

„Je ti zima?" zeptal se a snažil se zpracovat, co mu právě Sirius řekl. Byl zmatený jako poletující zlatonka.

Přikývl. „Potřeboval bych zahřát. A ty máš teplejší deku."

„Chceš si je vyměnit?" nabídl mu a nasucho polkl. Jak se stalo, že se mu najednou Sirius vpíjí do očí z takové blízkosti?

„Ne, ty hlupáčku," usmál se, „chci, abys mě vzal k sobě."

Remus pootevřel ústa a srdce se mu prudce rozbušilo. „Chceš říct, že..."

„Už to tak bude," ujistil ho, naklonil hlavu a vtiskl mu první polibek z mnoha.

***

„To nemyslíš vážně, že ne?" smál se Sirius, když viděl, jak Remus balancuje na stoličce a snaží se na vršek stříbrné jedličky nasadit modrofialovou hvězdu. „Na co máš hůlku?"

Remus ho s vystrčenou špičkou jazyka ignoroval a pevně se soustředil, aby neupadl a nevzal stromeček s sebou. Natáhl se na špičky a námahou zafuněl, ale podařilo se mu to. Vítězoslavně shlédl dolů na svého partnera. „Na jiné věci," odvětil s láskyplným úsměvem. „Ty tu svoji taky schovej. Když zdobíš vánoční stromeček rukama, tak to má své kouzlo."

„Jaké?" ptal se zvědavě. Natáhl ruku, pomohl Remusovi sestoupit a ukořistil si jeden z mnoha polibků.

„Kouzlo okamžiku," vysvětlil a sáhl do krabice pro další ozdoby. Několik mu jich podal. „Pověs je támhle."

„Nechápu," zamrmlal Sirius, ale poslušně začal věšet hvězdy a andělíčky tam, kam mu Remus ukázal.

„To je jednoduché. Zdobení stromku je tradice. Je to možnost, jak se zastavit, být spolu a nemuset myslet na nic jiného. Když zdobíš stromek pomocí kouzel, je to příliš rychle hotové a okamžik se rozbije jako ta hvězda, která ti akorát upadla."

„Reparo." Sirius švihl hůlkou a miliarda zubatých střepů, jež házela duhové odlesky ze světla očarovaných svíček do všech stran, se spojila zpět do hvězdy. Zavěsil ji a převzal od druhého muže třpytivý řetěz. Pohlédl na něj a odhrnul si vlnité vlasy za krk, odkrývaje tak azkabanské tetování. „Máš asi pravdu, Náměsíčníku," uznal a šibalsky se na něj uculil. „Na druhou stranu, když to uděláme kouzlem, zbyde nám víc času na ty-víš-co..."

Remus protočil očima. „Tak pojď, ty nenasyto."

Nemusel ho pobízet dvakrát. Jen, co se usadil do měkkého křesla u krbu, mu na klíně přistál obrovský černý pes, rozvalil se na zádech a spokojeně kníkal, jakmile ho Remus začal drbat na břiše.

Několik slz si našlo cestu po tenkých jizvách, jež brázdily tvář prošedivělého vlkodlaka v ošuntělém hábitu, ve své práci však nepřestal, ačkoliv bolela tak, že se mu nitro svíralo. Chyběl mu tak moc, že mnohokrát jen seděl, zíral do prázdna a nevěděl, co se sebou.

„Jsi v pořádku?" ozvala se Tonksová, jež akorát přinesla další krabici ozdob. Jediný pohled na něj jí prozradil, že určitě není.

„Budu, než přijdou ostatní," slíbil jí s pokusem o úsměv. Byl rád, že se k němu nastěhovala. Necítil se tak sám a věděl, že v ní má tak skvělou kamarádku, jakou potřeboval.

„Nebudeš, ale to nevadí," řekla vážně a její růžové vlasy se zbarvily do zářivě oranžové. „Truchlení je v pořádku. Jednou se to zlepší."

„Už tomu moc nevěřím," přiznal neochotně. „Je to už... dlouho."

„A naděje umírá poslední." Povzbudivě se na něj zaculila a vytáhla z bedny chlupatou vílu a otřesného trpaslíka. „Tak... chceme tradiční hvězdu, nebo budeme improvizovat?"