Zimní pírka 2019 (HP FF) ✔

7. pírko (Albus a Gellert)

Věnováno memeemi5.

„Tak poběž, Gellerte, nebo přijdeme pozdě," volal Albus rozradostněně uprostřed Godrikova dolu. Tvář měl zrůžovělou venkovním mrazem, boty rozmočené ze sněhové nadílky, jež byla letos vskutku mimořádně vydatná. Mudlové museli sníh od dveří svých domků odhrnovat několikrát denně, neboť se z oblohy sníh stále sypal v nepřeberném množství.

„Mně se nechce běhat," opáčil plavovlasý kouzelník vláčně do své černé šály, snaže se rozvážně vybírat cestu tak, aby se nebořil do bílé peřiny. „Večeře neuteče. Nožičky už nemá."

Cestou se zaperlil Albusův smích. Představil si, jak utíká maso z talíře a nemohl si pomoci. „Co ty víš? Klidně donutím tvou večeři stepovat."

„Merlin chraň," utrousil a stáhl si kapuci hábitu více do čela, aby mu do očí nepadaly vločky.

„No tak, nebuď takový suchar," napomenul ho Albus vesele, doběhl k němu zpět a chytil ho za ruku. „Kdo bude u Bathildy dřív, může stepovací kouzlo vyzkoušet jako první."

Povzdechl si, když ucítil na svém zápěstí tahání. Trhl s rukou, čímž si druhého kouzelníka přitáhl blíž a sevřel ho v objetí. Vpíjel se do pomněnkově modrých očí a zdvihl koutek v malém úsměvu. „Poběžím, ale jedině v případě, že žádné jídlo nebude tančit a..." zašeptal sametovým hlasem, čímž Albusovi zježil chloupky na zátylku.

Skousl si ret a nevinně zamrkal. „A...?"

„A celou noc nepůjdeme spát," dokončil a mlsně se oblízl.

„Chceš připravovat další nápady ohledně vyššího dobra?" navrhl Albus zvědavě, ale podle lesku v různobarevných očích věděl, že o tom se spolu nebaví. Chtěl to však slyšet.

Gellert se naklonil blíž, rty se dotkl jeho ucha a zachvěl se, jak bylo ledové. „Chci vyzkoušet aspoň čtyři nové polohy," upřesnil chraptivě a silně stiskl ramena, okolo nichž měl obmotané paže.

Albus nevěřícně zavrtěl hlavou. „Jen čtyři?" vydechl s hranou hrůzou. „Co se stalo? Snad nejsi unavený?"

„Ne, ale ty jsi drzý, Albusi," odfrkl naoko naštvaně, avšak v očích mu pobaveně jiskřilo.

Pokýval hlavou a zlehka Gellerta políbil. „Tak fajn. Ale jestli vyhraju já, budou jen tři. Tak honem," pobídl ho rozpustile, uhnul před plácnutím po zadku a vystřelil k domu Bathildy, kde Gellert žil a kde spolu spřádali velkolepé plány.

Vyhrál Gellert, jak jinak. Albus věděl, že pokud by ho porazil, zřejmě by se celý večer táhl v otrávené náladě, a to nechtěl dopustit. Navíc odměna, na níž se dohodli, byla více než lákavá, takže se na poslední chvíli nechal předběhnout více než ochotně. Netrvalo dlouho, než společně s Bathildou povečeřeli sváteční večeři bez tancujících pokrmů, dokonce i talíře zůstaly způsobně ležet na vyzdobeném stole; jen konvičky s nápoji poletovaly okolo nich a dolévaly nápoje, když někdo z nich dopil.

***

„Těším se, až si ráno otevřeš dárek ode mě," zamumlal Albus a spokojeně se tiskl k udýchanému Gellertovi

„Už je skoro ráno," opáčil a líně prohraboval zacuchané vlasy.

V pokoji panovalo příjemné šero díky jedné svíci na nočním stolku a po předchozí namáhavé činnosti, při níž nakonec vyzkoušeli pouze dvě nové polohy, ale zato velmi intenzivně, byli oba poměrně rozechvělí a unavení, přesto se jim spát ještě nechtělo.

„Chtěl by sis ho rozbalit už teď?" navrhl a opřel se o loket, než se mazlivě otřel křivým nosem o jeho rameno.

„Hm. To vlastně vůbec není špatný nápad," usoudil Gellert po krátkém zaváhání. „Navíc mám hlad. Co si dát malý piknik u vánočního stromečku?"

„Že se vůbec ptáš," zazubil se, vyskočil a rychle po něm začal házet svršky zatoulané kdovíkde.

„Tak jdeme." Usmál se, napřáhl dlaň a...

Albus otevřel oči do šera bradavické komnaty. Poslepu sáhl na noční stolek a nasadil si na nos své půlměsícové brýle, než se posadil a promnul si unavenou tvář. Ten sen byl tak živý, že ještě stále cítil závan Gellertovy vůně, ještě mohl vnímat tiché vzdechy a slova lásky, jež si vzájemně šeptali při milování. Proč se musel probudit? Proč se to muselo tak pokazit?

Zavrtěl hlavou, sáhl po bezové hůlce a zakouzlil tempus, aby vzápětí zjistil, že už nemá smysl spát znovu. Nastal Štědrý den, bylo třeba se postarat o studenty, kteří zůstali na prázdniny ve škole. A především předat jeden narozeninový dárek.

Sáhl do stolu pro neviditelný plášť, poskládal ho do balíčku a na pergamen napsal krátký vzkaz: Tvůj otec si ho u mě uložil, než zemřel. Užívej ho dobře.

Připravil ho, aby ho mohli domácí skřítkové Harrymu následující noci donést. Na snídani bylo ještě brzy, proto se rozhodl udělat si malou procházku k zrcadlu z Erisedu. Nedokázal odolat, když se mu díky němu zdály tak živé sny, ačkoliv byly jen připomínkou hořké minulosti.