Zimní pírka 2019 (HP FF) ✔

10. pírko (Severitus - 2. část)

Věnováno NicoleSeifertov.

Harry se naposledy ohlédl po prázdné společenské místnosti, kde spokojeně praskala dubová polena v krbu, jako by ho přímo zvala k tomu, aby se posadil do jednoho z křesílek a lenošil. Překvapilo ho, že tam nikdo neseděl, pokud věděl, měli na Vánoce zůstat ve škole minimálně Dean a Neville. Zřejmě ale byli někde venku, nebo se prostě Brumbál postaral o to, aby jim po cestě nemohl říct, kam se na vánoční prázdniny stěhuje. Uchechtl se. Bál se snad Snape toho, že by s tím nesouhlasili a pokusili by se ho bránit? A proto taky ani nedovolil, aby se s Hermionou, Ronem a Ginny aspoň rozloučil?

Se zavrtěním hlavy se protáhl skrz obraz s Buclatou dámou. Snape na něj samozřejmě čekal. Jako by snad mohl utéci. Byl si jistý, že kdyby mu to trvalo moc dlouho, prostě by si pro něj došel. Sice ředitelé kolejí nechodili do jiných společenských místností, než do těch, ke kterým patřili, nepochyboval o tom, že hesla navzájem znali. Ani se nestihl nadechnout a už málem klusal za profesorem, jenž nasadil vojenský krok, až jeho podpatky na mramorové podlaze duněly. Ani se neotočil, takže se zřejmě nebál, že by mohl Harry zmizet.

Pocit frustrace ho neopouštěl, naopak se prohluboval, když celou cestu do zmijozelského sklepení nepotkali nikoho. Tentokrát by byl rád snad i za Filche nebo Protivu, ale na chodbách nebylo ani živé duše, ani mrtvého ducha. Nedokázal tomu uvěřit. Nechtěl tomu uvěřit. Měl dojem, že to musí být nějaký nepodařený žertík od Freda a George, ale pochyboval o tom, že by se Snape snížil k něčemu takovému. Vlastně, Snape by se nesnížil k žádnému takovému divadlu, když tak uvažoval. To znamenalo, že ač je to možná krutá skutečnost, bude nejspíš pravdivá.

Ale... proč se to měl dozvědět až teď? Proč mu to neřekli dřív? Proč, pokud byl Snape jeho otec, se k němu choval jako k nejhoršímu kusu lejna na botě? Proč ho nechal vyrůstat u Dursleyových? Proč...? Zamyslel se tak moc, až si nevšiml, že Snape zastavil, proto mu zcela neobřadně vrazil do zad.

„Ehm, promiňte, pane," zamumlal zahanbeně.

Snape povytáhl obočí a zlehka si povzdechl, avšak neřekl mu nic. Pohlédl na obraz hada, jenž se ovíjel okolo sloupku, jenž nápadně připomínal plot z Dursleyových. „Alea iacta est," pronesl heslo. Had se svinul do klubíčka, zasyčel rozeklaným jazykem a vzápětí se obraz odklopil.

„Kostky jsou vrženy," přeložil si Harry pochmurně. „To sedí."

„Naprosto," řekl Snape suše a ukázal do vzniklého otvoru. „Až po tobě."

Se srdcem někde naspodu kalhot se bez velkého nadšení protáhl vedle profesora a vešel dovnitř. Přivítalo ho měkké světlo z plápolajícího krbu a několika pochodní v držácích na zdech. Komnata byla strohá tak, jak se ke Snapeovi hodilo, a jak si ji Harry představoval. Zcela funkční, nic osobního. Pohovka, dvě křesla, malý stolek, pracovní stůl a vysoká skříň, v níž Harry předpokládal, že se nachází lahvičky plné všelijakých lektvarů. Jediné, co se dalo považovat za funkční, ale přesto ne zcela účelné, byla knihovna plná pečlivě seřazených svazků. Dokázal si představit, jak Snape po večerech sedí na křesle a pročítá některé z nich, pokud náhodou nesedí u stolu a brk neškrábe po pergamenu při opravách esejí.

Zastavil se nerozhodně uprostřed pokoje a vyčkávavě pohlédl na svého věznitele. Předtím mluvil o nějakých pravidlech. Hádal, že se to bude týkat toho, aby na nic nesahal a poslouchal ho na slovo. No, sahat na nic stejně v úmyslu neměl. A jestli si myslel, že by měl opravdu drhnout kotlíky, tak se šeredně spletl!

„Dáš si čaj, Harry?" zeptal se Snape sametovým hlasem, ze kterého se tázaný zachvěl.

„Nechci, abyste mi říkal jménem," odsekl vzdorně. „Co si myslíte? Že na mě vybalíte nějakou pohádku o tom, že jste můj táta, a já se z toho posadím na zadek? Jo, to asi posadím, ale rozhodně ne tak, jak si to představujete!"

„Dobrá, Pottere," přistoupil na to Snape a ukázal na jedno z křesel. „Tak si sem ten zadek posaď."

Harry se neudržel a na chvíli mu cukly koutky. Představa, že by Snapea dokázal vůbec takové slovo, jako zadek, použít, mu přišla vtipná, ale slyšet to na vlastní uši – nepředstavitelně směšné. Přesto se nezasmál úplně. Na to byl ještě příliš skleslý, vzteklý a otrávený. Poslechl však a sedl si. Brašnu, v níž měl učebnice, s nimiž měl udělat domácí úkoly, shodil vedle sebe na zem. O okamžik později už seděl Snape vedle na pohovce, podával mu čaj a sledoval ho skrze vlastní šálek hlubokýma očima, jež jako by chtěly Harrymu vypálit díru do duše.

„Chutná?" zeptal se s mírným posměchem poté, co mlčky vypili asi polovinu nápoje.

„Jo, chutná –" zarazil se a rozšířil oči úlekem. Roztřásl se, jak cítil, že mu těžknou ruce i nohy a mysl se mu podezřele zamlžuje. „Co jste mi to dal?" zašeptal zděšeně. 

Pokračování příště...