Zimní pírka 2019 (HP FF) ✔

6. pírko (Sybila a Dolores)

Tyhle dvě mě baví čím dál víc. Volné pokračování Nutnosti ztráty místa z Varianty lásky. Úplně jsem teda nedostala odvahu tuhle kapitolu někomu věnovat. :D

Hodiny na zdi ukazovaly za tři minuty osm večer, když Dolores usedla k malému kulatému stolku před krbem, na němž visely vánoční punčošky. Ubrus měl kočičí motiv, jako ostatně i zdi jejího kabinetu a soukromých komnat, na nichž visely kulaté talíře s mňoukajícími koťaty, avšak tento se lišil tím, že měly kočky na krku uvázané růžové šály a mezi nimi se na určitých místech daly najít vánočně ozdobené větvičky. Ubrus dostala od své matky, když jí bylo dvanáct, a to nejspíše odstartovalo její vášeň k těmto čtyřnohým mazlíčkům, avšak pouze k neživým. Při představě, že by se na jejím perfektně vyžehleném růžovém hábitu objevil byť jen jeden jediný kočičí chlup, se jí ježily vlasy v obrovské mašli, již měla zasazenou do upraveného účesu.

Za minutu osm nalila horký čaj do šálků, které kupodivu byly čistě růžové se zlatým proužkem u okraje, a poupravila jednu z máslových sušenek, která nepravidelně ležela na talířku mezi ostatními. Jakmile byla spokojená a narovnala i nepatrný záhyb na ubrusu, hodiny odbyly osmou a dveře do její obývací části soukromých komnat se otevřely. Měla ráda dochvilnost, pozdní příchody naprosto nedokázala vystát, proto odměnila Sybilu obzvlášť širokým úsměvem.

„Šikovná holčička," zapředla, vstala a šla jí v ústrety. Chytila její útlá zápěstí, jež byla téměř k loktům ověšená barevnými cinkavými náramky, a věnovala jí letmý polibek na nastavené rty. Zatím jen lehké pohlazení rtů, to až později, až si vypijí společně čaj a snědí sušenky, si dovolí být drsná tak, jak to měly obě rády.

„Máš ráda přesnost," opáčila Sybila potěšeně a nechala se usadit do růžového ušáku. Štíhlá ramena si zimomřivě zabalila do modré šály a oddaně vykukovala zpoza velikých brýlí. „Chtěla jsem ti udělat radost."

„To se ti podařilo, má milá," ujistila ji Dolores, osladila oběma čaj hnědým cukrem a podala jí šálek. Svůj si vzala i s podšálkem do dlaně a pohodlně se uvelebila ve svém křesle, dávajíc si nohu přes nohu tak, že Sybila jen mohla přemýšlet o tom, zda má znovu ty černé podvazky, které ji tak fascinovaly. „Přemýšlela jsem nad jistými tradicemi," prohlásila pak nenuceně, ale v duchu vrněla nad výrazem druhé ženy. Věděla, že ji dráždí a dělala to často. Líbilo se jí, že má nad ní takovou moc, díky které s ní mohla manipulovat. Nutno podotknout, že jí nechtěla nijak ublížit, koneckonců ji měla ráda a jejich utajované partnerství jí vyhovovalo, ale přesto bývalou profesorku jasnovidectví pozvolna přetvářela k obrazu svému.

„Jaké tradice máš na mysli?" zeptala se Sybila zaujatě, očima bloudíc k rozparku sukně končící u kolenou.

„Ty vánoční, samozřejmě," odpověděla a nepatrně se pohnula, čímž se jí sukně vyhrnula o malinký kousek. To stačilo, aby měla pro tento večer Sybilu v hrsti. Její apetit a nevyčerpatelnost ji neustále udivovaly, avšak rozhodně si nestěžovala. „Proč si nenadělit dárky už dnes večer? Zdá se mi zbytečné čekat na zítřek, když už jsme obě dvě dospělé a víme, že je nenosí Otec Vánoc."

Sybila pokrčila rameny. Ve skutečnosti by jí teď asi odkývala i to, že slunce vychází na západě. „Když chceš..."

Dolores se usmála, odložila vypitý hrneček a srovnala ho se lžičkou tak, aby ouško bylo rovnoběžné s ní. Pak se zvedla, postavila se za křeslo, v němž se choulila druhá žena, a sklonila se k jejímu uchu. „Chci. A moc," zavrněla zhrublým hlasem, než ji kousla do ucha a rukama sjela na její ňadra, která pevně chytila, litujíc, že je ještě halí nesmyslný počet šatů a šálů. Ale na tom nezáleželo, ona byla trpělivá dost. I Brumbála ze školy dostala díky tomu... Potřásla hlavou a vychutnala si zasténání, jež splynulo z úst sedící ženy. „Tak pojď," zavelela a za okamžik už obě stály u nazdobeného stromečku v druhé části komnaty.

„Je nádherný," uznala Sybila. „Ta modrá tu růžovou krásně doplňuje."

„Chtěla jsem ti udělat radost. Vím, že máš modrou ráda. Na, otevři to." Podala jí štíhlý balíček a s vyklenutým obočím čekala na její reakci.

„Och. Brýle?" podivila se Sybila zmateně.

„Ano, drahoušku. Ty, které máš, ti nesluší." Už dávno si všimla, že pokud si ta odporná skla sundá, je hned o mnoho hezčí. Nelenila, vyměnila jí je na nose a spokojeně zakývala hlavou.

S postupujícím odhazování mašlí z krabic, jež se prokládalo nebezpečnými doteky a sundáváním zbytečných vrstev oblečení, se vedle nich kupila spousta užitečností, až zbyly jen dva balíčky.

„Ty první," mlaskla Sybila, jež už zůstávala jen ve spodním prádle a náramcích. Své nepoddajné kudrnaté vlasy si nechala od Dolores vyčesat a málokdo by v ní poznal profesorku Trelawneyou. Sama nedokázala poznat tu krásnou ženu, jež na ni hleděla ze zrcadla.

„Dobře," souhlasila Dolores, jež měla ještě sukni a halenku. Zda se ukrývalo ještě něco pod ní, Sybile nedala najevo. „Něco tím naznačuješ?" zeptala se pobaveně, vytahujíc krvavě rudé podvazky, krajkový korzet s pruhem bílých chlupů na vrchním lemu a krátký bičík.

„Možná..." Skousla si ret a aby zamaskovala rozpaky, rozbalila stříbrnou stuhu. V balíčku ležela bílá chlupatá pouta a na dotek velmi příjemný obojek a vodítko. „Vidím, že máme podobné nápady," poznamenala potom, co byla pevně připoutaná a Dolores si hrála s bičíkem.

„Jsme pro sebe stvořené," zašeptala Dolores a zálibně si prohlížela hýždě, jež se začaly zbarvovat do červené. „Veselé Vánoce, zlatíčko. Dneska budeš prosit o smilování," slíbila, než si začala hrát pořádně.