Zimní pírka 2019 (HP FF) ✔

5. pírko (Harry a Severus)

Před nějakou dobou jsem si psala s LucieBrandon a ona vyslovila takové malé přání, že by si chtěla přečíst pokračování k její Zelené pro Severuse. Tak tady to je. Pro pochopení kontextu doporučuji nahlédnout na její profil a jednohubku si přečíst. Doufám, že jsem udržela laťku a aspoň maličko splnila očekávání. Merlinžel se to nemohlo obejít bez okecávání, ale aspoň je to o něco delší. 

---

Rozklepaně držel ranní výtisk Denního věštce v rukách. Tak to opravdu udělal. Harry se konečně odhodlal sundat masku, kterou ukazoval společnosti; rozvedl se s Ginny i přes to, že spolu měli děti, a přiznal, že je gay. Jak to bylo dlouho, co tu byl? Pár měsíců? Nebo snad let? Ani za tisíc roků by nezapomněl na tu slast, již cítil, když ho mohl opět držet v náruči, vnímat jeho rty na svých, ponořit se do opojné vůně, jež oblažila osamělé srdce, nechat srdce bušit proti druhému.

To bylo však zoufale málo, a i kdyby to bylo před hodinou, bylo by to nesnesitelně dávno.

Sevřel mezi prsty sklenici s vánočním punčem, který mu přinesl domácí skřítek a mimoděk si připomněl pohár padající na zem před krbem. Proč ho nechal odejít? Proč byl opět tím, kdo to ukončil dříve, než to mohlo znovu propuknout? Nechtěl mu zkazit život. Nelhal mu. Možná jen v jedné maličkosti, jež však svou velikostí přesahovala dračí rezervaci v Rumunsku. Bez něj nedokázal žít, jen přežívat. A každý den, kdy na školních chodbách potkával malou Lily a vpíjel se do stejných očí, jako měl Harry a jeho matka, mu to připomínal tak bolestně, že v noci nemohl klidně spát.

A co ty, Harry? Máš klidnější spánek, když je ta fraška s manželstvím za tebou? Našel sis někoho, s kým budeš šťastný? Zapomněl jsi na mě? Zapomeň na mě.

Opakoval si ta slova pořád dokola, doufaje, že se s tím třeba sám smíří. Ve skutečnosti prahl po tom, aby se vrátil a byl s ním. Avšak... jak by mu to mohl udělat?

S obličejem sklopeným a prsty zabořenými v šedivějících vlasech seděl Severus sám, obklopen temnotou, jež narušoval jen mihotavý plamínek svíce. Ani krb nezapálil, přestože venku padal sníh a ve sklepení se chlad zakusoval až do morku kostí. Bylo by zbytečné se snažit zahřát zvenku. Ten mráz vycházel ze srdce a obaloval jeho duši.

***

Harry měl Vánoce v Bradavicích vždycky rád. Jistě v tom hrálo roli to, že až tady našel svůj domov, až tady dostal své první dárky (obnošené ponožky od strýce Vernona nepočítal), až tady konečně poznal přátelství a lásku. A zřejmě proto, že Bradavice považoval za svůj domov už v mládí, dalo se očekávat, že se ten pocit, že někam patří, nevypaří jen proto, že vyroste, ožení se, bude mít děti a práci, která se ne vždy dala považovat za bezpečnou. Možná právě proto zamířil sem, když se definitivně odstěhoval od Ginny.

Rozhodl se svůj život změnit od základů, avšak o všem Denní věštec nepsal. O některých záležitostech věděl jen on a ředitelka školy, jejíž pracovnu právě opouštěl, míře do kabinetu a komnat schovaných za ním, které měl několik měsíců prozatímně obývat. Jen do konce školního roku, pak se uvidí. Sám to označil jako zkoušku, zda se osvědčí jako záskok za učitele obrany proti černé magie, který se jako na zavolanou zranil odraženou kletbou nepozorného studenta, ale pravda byla jinde. Byl ochoten věnovat těch pár měsíců do konce školního roku tomu, aby Severuse získal zpátky. A pokud se mu to nepodaří... Na to se neodvažoval ani pomyslet.

Byly Vánoce, Štědrý den už klepal na dveře. Věděl, že Severusovi je to jedno, pro něj ty svátky neměly žádný význam kromě toho, že měl na malou chvíli klid od studentů, ale Harry se v Bradavicích naučil věřit, že mohou být kouzelné. S bušícím srdcem proto hned, jak si vybalil těch pár věcí, co si přinesl s sebou, vyrazil do sklepení, mačkaje v kapse malou krabičku ovázánou zelenou mašličkou.