Zimní pírka 2019 (HP FF) ✔

19. pírko (Severus, Regulus a Lucius 1. část)

Věnováno RaSoKim.

„Pán zla je nadšen, že jste se rozhodli rozšířit naše řady," prohlásil Lucius, jakmile obřad přijetí nových Smrtijedů skončil a všichni se měli vydat domů. Pohlédl na dva černovlasé mladíky, kteří spolu s ním vyšli před honosné sídlo do zasněžené zahrady, odkud se měli přemístit.

„Je to velká čest, moci mu sloužit," řekl Regulus a něžně si pohladil levé předloktí, na kterém měl, stejně jako Severus stojící vedle něj, vypálené Znamení zla. „Pořád nemohu uvěřit, že mě vybral, i přes to, že mi je pouze šestnáct."

Lucius pokrčil rameny. „Vidí v tobě potenciál. Ve vás obou." Rty zvlnil do shovívavého úsměvu a opřel se o zdobenou vycházkovou hůl s hadí hlavou, než jim postupně pohlédl do očí. „Jste naši nejmladší Smrtijedi. Před vámi je hodně práce, ale především budete muset ukázat, že si jeho pozornost zasloužíte." Tázavě nadzdvihl obočí. „Jste ochotni pro něj udělat cokoliv?"

„Ano!" vyřkli oba současně a Lucius uznale pokýval hlavou.

„Výborně. Vaše nadšení bude jistě prospěšné. Teď ale... mám pro vás odměnu."

„Odměnu?" zopakoval Severus skepticky. „Vždyť jsme ještě nic neudělali."

„Vstoupili jste do kruhu Smrtijedů. To je první krok. Pán zla si své Smrtijedy hýčká," vysvětlil mu sametovým hlasem a potěšeně zaznamenal, jak se Severus napřímil. „Regulus se ještě nemůže přemisťovat, protože nemá složenou zkoušku. Sice je to otravné, ale nebude to trvat dlouho, než ta nesmyslná nařízení zrušíme," otočil se k němu, „takže tě přemístím já. Nicméně, ještě než půjdete domů, čeká vás vaše odměna. Podejte mi ruce."

Napřáhl paže a oba mladíci bez ptaní poslechli. O okamžik později se ocitli před dalším honosným sídlem, které vypadalo opuštěně. Nikde nesvítilo žádné světlo, ani sníh před dveřmi nenaznačoval, že by okolo pobíhala alespoň nějaká zvířata.

„Kde to jsme?" zeptal se Regulus zvědavě.

„Na mém soukromém panství, kam nemá dovolení vstoupit nikdo, komu to nedovolím. Ani Narcissa tu ještě nebyla. Prosím, abys před svou sestřenicí zachoval mlčenlivost." Pousmál se a vytáhl hůlku. „Muž musí mít před ženou tajemství," zkonstatoval a sérií zaklínadel probudil dům k životu a vpustil je dovnitř.

Lucius je vedl vkusně zařízenými místnostmi, až dokud se nedostali do salónku vyvedeného ve tmavých barvách. Pokynul jim, aby se posadili na zdobenou pohovku a přivolal skřítka, který se o toto sídlo staral. Nařídil mu, aby připravil občerstvení a usadil se proti mladíkům.

„Nejen toto sídlo je tajemství," upozornil je tiše. „Je nutné, abyste udrželi v tajnosti i to, co se zde stane. Je vám to jasné?"

„Ano," hlesl Regulus.

„Samozřejmě," souhlasil Severus pevně.

Na obou byla vidět nervozita, ale taktéž se třásli nedočkavostí, co se stane. Lucius si ten pohled užíval, líbilo se mu, že mu zobou z ruky a mohl si je omotat okolo prstu jedním slovem. A byl sám zvědavý, jak moc se mu to dnes podaří, protože měl pro ně v plánu něco velkolepého, co nakonec nebude odměna jen pro ně, ale taktéž pro něj, proto byl velmi rád, že Pán zla nechal zcela na jeho úsudku, co pro ně připraví. A byl si jist, že na jeho originální vánoční dárek nikdy nezapomenou, pokud se nezaleknou. Ale pro tento případ měl u sebe pojistku, již se rozhodl použít co nejdříve.

„Výborně. Jsem na vás hrdý," pochválil je a zmlkl, když jim skřítek přinesl čaj, sušenky, víno a dýňové paštičky. „Zapal vedle krb, a pak se neukazuj, dokud tě nezavolám," přikázal mu chladně. Skřítek se uklonil a s pufnutím zmizel.

Lucius jim všem nalil víno, jež bylo sladké a těžké. Jejich konverzace se rozproudila pomalu, než se mladíci zcela uvolnili, a točila se okolo nezávazných témat, ale on si všiml, že Severus hodně špatně skrývá podrážděnost, až dokud to nevydržel.

„Luciusi, mluvil jsi o odměně. Předpokládám, že to nemá být povídání si u skleničky vína?" vychrlil a kousl se do rtu, jako by si uvědomil, že nejspíše překročil meze.

„Čekal jsem, kdo se zeptá první," zasmál se tázaný a vstal. „Pojďte za mnou," pobídl je a oni za ním vstoupili do ložnice, jíž dominovala černá a rudá barva.

Regulus vyděšeně rozšířil oči. „Co to má být?"

Severus neřekl ani slovo, jen vyčkával v blízkosti dveří, které za nimi Lucius zavřel.

V místnosti bylo horko, plameny krbu žhnuly, a ve vzduchu byla cítit podivná omamná vůně. Lucius si nenuceně sundal luxusní hábit a zůstal jen v kalhotách a košili. Ještě, než hábit přehodil přes opěradlo křesla, jež bylo vedle široké postele s černým saténovým povlečením jediným nábytkem, sáhl do kapsy a vytáhl před sebe lahvičku s temně růžovou kapalinou.

„Vaše odměna."

„Lektvar touhy?" utrousil Severus nechápavě a Regulus prudce zrudl. „Nerozumím," přiznal a povolil si hábit u krku, po němž mu začala stékat kapička potu.

„Jen nepovídej." Lucius se ušklíbl a usadil se do křesla, lahvičku převaloval v jemných prstech. Pramen platinových vlasů si zastrčil za ucho, než promluvil. „Víme o tom, že máte pro sebe slabost, ale ani jeden z vás nemá dost odvahy to tomu druhému sdělit."

Regulus zalapal po dechu a Severus chtěl začít protestovat, ale Lucius je nepustil ke slovu. „Tím, že Regulus ještě chodí do školy, máte i problém se vídat. Vaše odměna je tudíž tato postel. Máte celou noc pro sebe. A toto..." zakroužil lahvičkou, „vám pomůže překonat zábrany."

„A co s tím máš společného ty?" hlesl Regulus rozechvěle.

„Já se budu dívat," prohlásil s kamenným výrazem ve tváři.

„To je uhozené," poznamenal Severus a nechal si vtisknout lahvičku do dlaně. „To přece nejde, my dva... před tebou... to..."

Lucius se zamračil. „Chcete odmítnout dar od Pána zla?"

„To ne!" vykřikl Regulus a chytil Severuse za ruku, v níž držel tekutinu.

„Tak do dna, pánové," přikázal, uvolnil si horní knoflíčky na košili a se skleničkou vína v ruce, již si přinesl ze salónku, se pohodlně usadil na křesle.