Zimní pírka 2019 (HP FF) ✔

14. pírko (Harry a Fred)

Věnováno relelast.

Ticho narušované jen pravidelným šepotem vloček na sněhovou přikrývku bylo blahodárné. Přinášelo mu do duše klid, alespoň pro tu chvíli, když neslyšně otevřel kovová vrata, aby vešel do upravených uliček mezi kamenné bloky, před nimiž plápolaly začarované svíčky, jež nikdy neměly zhasnout. Ač byla tma, nepociťoval žádné obavy. Ač padal sníh, necítil chlad. Alespoň ne vnější.

Nitro se mu svíralo, zatímco kráčel natolik známou cestu. Kolik času už uplynulo? Jak dlouho už sem chodil pokaždé, když mu to bystrozorské povinnosti dovolovaly, pod rouškou tmy, nikým nepozorován a nikým nepoznán? Rok? Pět let? Deset? I kdyby sto, ten pocit by se nezměnil.

Poklekl k náhrobku, vytáhl hůlku a jednoduchým kouzlem jej očistil od sněhu, než před ním poklekl do napadané peřiny. Plamen svíčky se mihotal a na hladkém kameni kreslil dovádivé stíny, jako kdyby k němu promlouval a snažil se ho ukonejšit, či mu snad nabídnout hřejivé objetí, když ten, od kterého by ho chtěl, už svou náruč nabídnout nemohl.

S povzdechem znovu zakouzlil; vyčaroval jednoduchou skleněnou vázu, do níž nechal spadnout několik bílých růží s oranžovými okraji. Bílá pro čistotou jeho lásky, oranžová pro připomínku těch dokonale zrzavých vlasů, jež tak miloval.

Do černých rozčepýřených vlasů se pomalu snášely diamanty. Některé se svezly i na tvář zčervenalou mrazem, nebo si to alespoň myslel, alespoň dokud si neuvědomil, že jsou to jeho slzy, jež samovolně začaly opouštět svá stanoviště za oponami řas. Nemohl si pomoci. Pokaždé, když šel na hřbitov, předsevzal si, že tentokrát plakat nebude. Nikdy to nevydržel. Bolelo to až příliš.

Měl dojem, jako by mu s jeho ztrátou někdo vyrval kus duše. A sice všude slyšel, že čas je nejlepší lék, na něj to neplatilo. Čím déle byl bez něj, tím více to bolelo, zatínalo mu to drápy do vnitřností, trhalo útroby, lámalo kosti. A znovu a znovu, až kolikrát zůstal jen zkroucený v klubíčku, lapal po dechu a čekal na milosrdnou smrt. Jenže ta nepřicházela. Nechtěla ho vysvobodit z té odporné samoty a vzít ho za ním. Ne, chtěla, aby se v tom pořádně vykoupal, aby trpěl, protože to on dopustil, aby zemřel, jakkoliv iracionální to bylo.

Neslyšel tiché kroky, jež křupaly na čerstvém sněhu. Nevytáhl hůlku, když na svém rameni ucítil ruku. Nechal instinkty spát a jen velmi zvolna zdvihl hlavu. Srdce mu v hrudi udělalo kotrmelec, než se rozeběhlo rychlostí tryskajícího kentaura. „Frede?" zašeptal s obláčkem páry před ústy, hledě do těch dokonalých hnědých očí.

„Já nejsem Fred, Harry," hlesl George a dřepl si k němu. Všiml si, že je Harry celý promočený z klečení na sněhu, proto na něj rychle vrhl sušící a ohřívací kouzlo, než dodal: „Promiň. Rád bych jím pro tebe byl." Zadíval se na náhrobek, na němž bylo zlatým písmem vyvedeno jméno jeho dvojčete a povzdechl si. „Měl jsem to být já." Harry se nadechl, aby mohl oponovat. Pokud měl někdo zemřít, měl to být on sám, nikdo jiný! George ho však nepustil ke slovu. „On by měl proč žít, víš?" podotkl a zaťal si nehty do stehen. „To já nemám."

„Máš rodinu," oponoval Harry. „A ne zrovna malou."

George pokrčil ramena. „To není totéž."

Harry neodpověděl. Neměl, co by na to řekl. Nedokázal to porovnat, on svou rodinu nikdy neměl. Ten záchvěv z doby, kdy za ni mohl považovat alespoň Siriuse, odezněl až příliš brzy.

„Miloval jsem ho. Pořád ho miluju," přiznal konečně to, co ještě nikdy nikomu neřekl. „Nejde to potlačit."

„Já vím. Řekl mi to." George se na něj vážně podíval. „Proto by měl proč žít. Taky tě miloval." Zvedl se na nohy, natáhl ruku. „Pojď. Je Štědrý večer. Mamka tě ráda uvidí. I ostatní."

Nechal se vytáhnout nahoru, ale zavrtěl hlavou. „To není dobrý nápad. Vždyť kvůli mně –"

„Ne kvůli tobě. To kvůli Voldemortovi. Zapamatuj si to už konečně," zarazil ho s razancí, jež překvapila oba dva. Stisk mu ruku pevněji. „Ne neberu jako odpověď. Sice nejsem Fred a nikdy ho nikdo nenahradí, ale... jsou Vánoce. A on by nechtěl, aby ses zase užíral sám."

Věnoval ještě poslední pohled na mramorovou desku, než váhavě přikývl a nechal se přemístit do Doupěte. Žal v jeho srdci se nezmenšil, ale cítil, že má George pravdu. Koneckonců, kdo jiný znal Freda lépe než on? Musel mu věřit.