Zimní pírka 2019 (HP FF) ✔

21. pírko (Pansy a Hermiona)

Věnováno xAsadx.

Hermiona spěchala. Práce na ministerstvu se jí nečekaně protáhla, avšak ještě se nemohla přemístit přímo domů, kde na ni čekala Pansy. Potřebovala se cestou stavit na Příčné ulici a vyzvednout poslední vánoční dárek. Najednou ho uviděla. Choulil se na kraji zapadlé uličky, v černé kudrnaté srsti se mu třpytily vločky, jež se z nebe sypaly závratnou rychlostí. I ona už byla celá promáčená, i když v tomhle nečase strávila sotva deset minut. Ale ten pes tu musel být dlouho.

Jako by vycítil, že na něj nerozhodně hledí, zvedl k ní korálkové hnědé oči a slabě zakňučel a nepatrně zavrtěl ocasem. Možná doufal, že by snad konečně přišel někdo, kdo by ho vzal do tepla a dal mu najíst. I když ležel schoulený do klubíčka, bylo na něm znát, že je velmi hubený a urousaná srst mu dodávala ještě žalostnějšího zjevu.

Hermiona mu hleděla do očí a rychle přemýšlela, zatímco si šálu přitahovala blíž ke krku. Doma už byl Křivonožka. Jak by se asi snášel se psem, který byl o dost větší než on? Připomínal jí Siriuse ve zvěromágské podobě. Bylo by hezké, kdyby to byl opravdu on, ale on přece zemřel na odboru záhad. Nemohl to být on, navíc by se jistě přeměnil, jakmile by ji poznal. Další kníknutí ji probralo.

„Tak pojď," povzdechla si. „Přemístit se s tebou nemůžu, budeme muset jít pěšky. Ale na konci bude teplo, slibuju. A i nějaké jídlo."

Nemusela ho pobízet dvakrát. Buď jí rozuměl, nebo mu stačil tón jejího hlasu, ale okamžitě se k ní připojil a vydal se jí po boku. Cesta jí trvala mnohem déle, takže se vůbec nedivila, že ji Pansy vyhlížela už na zápraží a nervózně přitom přešlapovala na místě.

„Konečně!" vykřikla Pansy, jakmile ji viděla a rozběhla se jí naproti. Vtáhla si ji do náruče a sevřela její zmrzlé tváře do dlaní. „Kde jsi byla? Ještě chvíli a chtěla jsem tě jít hledat. Z ministerstva jsi prý odešla už před hodinou a půl."

„Promiň, nemohla jsem ho tam nechat," omlouvala se a se zaculením ukázala na psa, který se posadil asi o metr dál a s vyplazeným jazykem na ně zíral.

Pansy se zasmála. „Proč mě to nepřekvapuje? Divila bych se, kdybys ho tam nechala, ať to bylo kdekoliv. Tak pojďte oba dovnitř, dáme si večeři." Pes tázavě štěkl a žena protočila otočima. „Jo, tobě něco dáme taky."

O několik hodin později, když už Pansy klidně oddechovala, sešla Hermiona z ložnice do kuchyně pro sklenici vody. Pes z přiděleného pelechu zvedl hlavu, čímž ze sebe shodil Křivonožku, který se s ním hned po příchodu spřátelil tak, jako by se znali už několik let. A čím víc na ně Hermiona hleděla, tím víc jí připadal povědomý.

Připadala si jako blázen, když se posadila na židli a zašeptala: „Siriusi?" V duchu si to vysvětlovala, že ho tak prostě pojmenovala. Protože ten pes prostě nemohl být... „To není možné..." hlesla. Před ní seděl zarostlý muž a drbal Křivonožku za krkem.

„Už jsem myslel, že se té psí podoby nikdy nezbavím," prohlásil nenuceně. „Díky, že jsi mě vysvobodila, Hermiono."

„Jak?" zeptala se. Na víc se nezmohla.

„No, když jsem padal tím obloukem, rychle jsem se přeměnil do psí podoby. To mi asi zachránilo život. Několik let jsem prožil jako pes, který si nic nepamatoval, ale asi před půl rokem se mi vzpomínky začaly vracet, ale nedokázal jsem se přeměnit zpět na člověka. Zřejmě jsem potřeboval, aby mě někdo poznal." Se širokým úsměvem vstal a položil jí kocoura do náruče. „Povídal bych si, ale musím za Harrym. Veselé Vánoce, Hermiono," zahlaholil spokojeně, vtiskl jí polibek na tvář a najednou byl pryč.

Vrátila se do ložnice, přitulila se k druhé ženě. „Pansy? Byl tu ten pes, že jo?"

„Hm..." souhlasila v polospánku. „Vypadal jak Sirius Black."

„To sedí," uchechtla se a zavrtala nos do černých vlasů. A Harrymu to zvedne náladu. Co víc si přát? „Veselé Vánoce, zlato."