Freedom

6

,,Takže je to vlastně sto patnáct?" zvědavě jsem se podívala na Clarka, který se mi snažil vysvětlit rovnice. Další den, další doučování. Po včerejším večeru v klubu to bylo dneska všechno takové zvláštní. S Chrisem jsme ve škole neprohodili skoro ani jednu větu. Neustále se zabýval Camillou, takže jsme se sotva pozdravili. Aspoň jsme se nedostali k tématu rodiče. Doufám, že ho ta holka zabaví a on se v tom přestane šťourat. Jasně, trápí mě to, ale do dubna to nějak překlepu. Zítra je pátek, to znamená že se blíží konec týdne a s ním i konec měsíce. 

,,Ne, je to sto jedenáct." opravil mě a začal se smát. Má z toho hroznou prdel, prý je můj výraz vždycky přímo k popukání. 

,,Jak to zase?" rozhodila jsem zoufale rukama. 

,,Musíš od toho odečíst ještě tady tu čtyřku." vysvětloval. Naštvaně jsem bouchla do matrace postele. Nepatřím k trpělivým lidem a když mi něco nejde, hrozně rychle se naštvu. 

,,Já už na to kašlu." povzdechla jsem si a opřela se o zeď. 

,,Hele, už toho necháme. Sedíme u toho dobré dvě a půl hodiny, je jasné, že už se nebudeš moct soustředit. Pak ti to ještě vysvětlím." zaujmul místo naproti mě. 

,,Fajn, díky." pousmála jsem a rozpustila si vlasy z drdolu. 

,,Řekni mi něco o sobě." vypadlo z něj najednou.

,,Proč? To taky potřebuješ vědět abys mě mohl doučovat matiku?" nechápavě jsem na něj zírala.

,,Ne, zajímá mě to. Vypadáš na drsňačku, přitom nejspíš miluješ anglickou literaturu. To není jen tak." pokrčil rameny.

,,To samé bych mohla říct o tobě." opáčila jsem mu, na což se uchechtl.

,,To je pravda, ale ty mi nějakým způsobem přijdeš záhadnější. Nebavíš se skoro s nikým jiným než s Chrisem, každý den máš nějakou novou modřinu nebo něco..." nechal větu vyznít do ztracena. Jak si sakra může těch modřin všímat? Snažím se to maskovat a zatím na to nikdo nepřišel.

,,Děsíš mě. Vlastně seš taky záhadný. Jednou se se mnou normálně bavíš, pak se se mnou hádáš a pak se omlouváš. Trochu zvláštní ne?" pokusila jsem se zakrýt tu otázku o modřinách. Je pravda že jich každý den přibývá. Už mám pomalu strach chodit domů, myslím, že nikomu by nebylo příjemné, kdyby se k němu rodiče takhle chovali. 

,,Mám pocit, že ty hádky vyvoláváš ty. Prostě mě od začátku nemáš ráda." usoudil.

,,To není pravda, já hádky rozhodně nevyvolávám." rozhodila jsem rukuma.

,,Ale jo, vyvoláváš. Vždycky se tě na něco zeptám a ty vyletíš jak raketa." poukazoval na mě.

,,Jako vážně? Já vyletím jak raketa?! To snad nemyslíš vážně, podívej se na sebe." začínala jsem na něj zvyšovat hlas.

,,Ha a je to tady zas. Zase se hádáš." pochechtával se.

,,To ty se tady hádáš. Začal sis." obhajovala jsem se. 

,,Jasně, hele klidni si, nebo to zase skončí katastrofou, ostatně jako každá naše hádka." poučoval mě. 

,,Já jsem úplně klidná, to ty se spíš uklidni a neházej to tady na mě." křičela jsem.

,Fajn, oba se uklidníme." pronesl. To už se nám zdálo jako rozumné řešení, a tak jsme se opravdu dali dohromady. Chápete to? My prostě nedokážeme vést pěti minutový rozumný rozhovor. My se během toho dokážeme pohádat, kdo se vlastně hádá.