Freedom

11- Nick a pomoc?

o týden později:

Tak jo, nejspíš byste možná chtěli vědět, co je v mém životě nového. Prakticky hodně věcí. S Clarkem jsem naše scházení omezila na minimum, takže minulý týden jsme se viděli pouze dvakrát. Oficiálně jsem podala trestí oznámení. Lucas sehnal hodně dobrého právníka, který je velmi milý a se vším nám ochotně poradil. Má to ale háček. Jeden svědek mi nestačí. Ještě k tomu svědek, který zná vše jen z vyprávění a nic neviděl osobně. To znamená jediné. Musím přesvědčit, respektive poprosit Dominicka. A to taky znamená, všechno mu vysvětlit. Na tom se tak nějak pracuje. Ještě o tom sice neví, ale v nejbližší době mu to řeknu. Už jen tedy vyčkávám, kdy mým rodičům přijde pozvánka k soudu. Do té doby tak přebývám u Lucase, který si ve Stockholmu zařizuje byt. Zatím v něm ještě nebydlí, ale jakmile se s rodinou nastěhuje, půjdu otravovat Chrise. S jeho rodiče je všechno domluvené, o všem ví a prý mi rádi pomohou.

No a dnes je čtvrtek, první den v říjnu a Chris slaví své osmnácté narozeniny. Prosím vás, představte si obrovskou párty a vynásobte ji dvěma. Několikrát jsem mu říkala, ať to nechá třeba na víkend a nepořádá nějakou giga akci ve všední den. Jenže mě odbyl s větou, že pak už by to nemělo ten správný účinek.

Takže teď kráčím do klubu, kde se oslava koná. Už z vedlejší ulice slyším pulsující hudbu. Dokonce, jak později zjistím, se i před klubem už válí několik lidí. Přátelé to je teprve osm hodin. Chci vás vidět zítra ve škole.

Jakmile vkročím dovnitř, ovane mě zápach alkoholu a cigaret. Na to, že tenhle klub měl být dneska zarezervovaný pouze pro Chrise, tu není vidět žádný rapidní úbytek lidí. Co si budeme povídat, to on je tady ten více ukecaný s hromadou kamarádů. Prodírám se davem a snažím se ho najít. Což se mi po deseti minutách i podaří. Sedí v jednom z boxů, spolu s Camillou a dalšími známými tvářemi.

,,Ahoj." zakřičím na něj, aby mě přes hlasitou hudbu vůbec slyšel.

,,Jé! Ahoj Victorko! Ty jsi přišla?" smál se už slušně napitý Chris. Jejda, tak on se úplně zbláznil? Na ostatní jsem jenom kývla.

,,Ahoj." pošeptal mi někdo do ucha. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že onen hlas patří Clarkovi.

,,Čau." odvětila jsem mu.

,,Chris už je slušně rozjetej co?" uchechtl se.

,,Jo no, to je." pouze jsem přikývla.

,,Pojď si pro něco k pití." táhl mě za ruku k baru. A tak jsem nechala Chrise na pospas osudu.

,,Co si dáš?" zeptal se.

,,Colu?" nahodila jsem nevinný úsměv.

,,Jako vážně?" pozvedl obočí.¨

,,Jo, řekněme, že k alkoholu nemám dvakrát velký vztah." obhajovala jsem se. Chápavě přikývl, ale i přes to objednal dvakrát vodku. V hlavě mi šrotovalo tisíce myšlenek a já jsem usoudila, že jestli mu to všechno neřeknu teď, tak už se k tomu nedokopu nikdy.

,,Ty Nicku, myslíš, že bychom si mohli promluvit?" koukla jsem na něj. Sama jsem se divila na oslovením, které jsem požila, ale v hloubi duše jsem doufala, že ho bude plně ignorovat.

,,Jak si mi to řekla?" uculil se. Aha, tak nic...

,,Co? Nijak, tak můžeš na chvilku?" dělala jsem blbou.

,,Jasně že jo. Ale pro informaci zlatíčko, beru to za svůj osobní pokrok." vítězně se ušklíbl. Super.

,,Můžeme někam do klidu?" navrhla jsem. Bez odpovědi mě vytáhl ven z klubu a mířili jsme si to na dětské hřiště kousek vedle. To že bych teď měla být s Chrisem a oslavovat, jsem posunula na druhou příčku. Stejně si zítra nebude nic pamatovat.

Oba sedíme na houpačkách vedle sebe a mlčky čekáme co z toho druhého vypadne. Je mi jasné, že bych měla začít já, ale nějak se k tomu zatím přemáhám.

,,Takže?" povytáhne obočí.

,,Takže nevím jak začít." pokrčím rameny.

,,Zkus to od začátku." křenil se.

,,Potřebovala bych, abys u soudu řekl, cos tenkrát u mě doma viděl." vypadlo ze mě nakonec. S napětím jsem vyčkávala, co mi odpoví, a tak nějak doufala, že to bude kladná odpověď.

,,Když ti to pomůže." pokrčil rameny. Z hluboka jsem se nadechla a řekla si, že si zaslouží znát pravdu.

,,Když jsme byli s bráchou malý, tak bylo všechno fajn. Jezdili jsme na výlety a prostě normální rodinka. Ale pak začali hodně pít a o nás už se nezajímali. Lucas pak dostal nabídku hrát za jiné týmy, jako házenou, tak to hned vzal a odstěhoval se. Nejdřív to bylo stejné, ale pak přišla první facka, druhá a už to jelo. Já nevím... Nebýt Chrise, tak to asi ani nenahlašuju. Pořád si říkám, že je to moje rodina." vydechnu a utřu si jednu neposednou slzu.

,,Je mi to líto." šeptne.

,,To nemusí."

,,A to s tou školou?" zeptá se opatrně a já přesně vím, na co naráží.

,,Chtěli abych šla na stejnou střední jak Lucas a ty. Jenže mě prostě matika a takové předměty nebaví, chtěla jsem jít na jazykovku. Tak jsem ty jedny přijmačky prostě schválně podělala."

,,To bych do tebe neřekl." uchechtl se a poté následovala chvilka ticha.

,,Není to tvá rodina." poznamenal. Jenom jsem se na něj nechápavě podívala a čekala, jestli k tomu ještě něco dodá.

,,Není to tvá rodina. Kdyby byla, nechovali by se k tobě takhle." významně se na mě podíval.

,,Podle mě jo. Je to moje rodina, bez ohledu na to, jak se ke mně chovají. A proto mi nepřijde správné je nahlašovat." vyslovila jsem nahlas svou myšlenku.

POHLED DOMINICKA:

Vůbec bych to do téhle holky neřekl. Na venek se jeví jako drsňačka. Jasně že ty modřiny a tohle všechno není samo o sobě, ale taková storka by mě v životě nenapadla. Možná o ní začínám změnit názor.

,,Nebudeme to už řešit, dobře? Samozřejmě tam půjdu, a teď změníme téma." usmál jsem se.

,,Fakt?" podívala se na mě s nadějí v očích.

,,Jo, fakt."

Haha, další! I tady prosím zanechte hlas(hvězdičku). Je to pro mě pak zpětná vazba, že se vám příběh líbí!💗