Freedom

19-Snaha byla.

POHLED DOMINICKA:

Uběhlo pár týdnů, blíží se konec listopadu a já už jsem zcela zdráv v pohodlí domova. Moc dobře si uvědomuji, jak jsem to dokonale posral. Všechno co jsem jí tenkrát v té nemocnici řekl, byla největší blbost mého života. Řval jsem na úplně nevinnou holku, která ještě ke všemu měla pravdu. Byl jsem hrozně naštvaný na Miu a na Tori jsem si jenom vybil zlost. Jsem na sebe tak naštvaný.

,,Dominicku je jídlo!" zavolala na mě mamka z kuchyně. Sebral jsem se tedy a vydal se za nimi.

,,Tak dobrou chuť." postavila přede mně řízek s kaší.

,,Vám taky." na jídlo jsem neměl ani pomyšlení.

,,Mami může teda odpoledne přijít Sarah?" otázala se Gemma. Je to nějaká její kamarádka.

,,Jasně zlato, tak jsi jdi uklidit pokojíček, ano?" pokynula jí. Taky už jsem vstával. Dal jsem talířek do myčky a chtěl se zase vypařit do svého pokoje.

,,Ne tak rychle Dominicku." s pár nadávkami jsem se otočil a sedl si zpátky za mamkou ke stolu.

,,Co se děje?" na tuhle otázku jsem fakt čekal.

,,Nic, co by se mělo dít." lhal jsem.

,,Mohla bych dělat, že ti to věřím, ale sakra přestaň mi lhát! Vidím že ti něco je."

,,Fajn, tak jde o Tori." povzdechl jsem si.

,,Jako o tu Victorii co jsi jí učil matiku?" ujistila se. Dělá jako bych před ní nějakou jinou holku zmínil jménem.

,,Jo."

,,To jsem si myslela. Tak co se stalo?" vyzvídala.

,,Nic, prostě jenom jsem to asi podělal." podepřel jsem si rukou obličej.

,,Máš ji rád?" položila mi další otázku, otázku, kterou jsem nečekal.

,,Jo, ne, já nevím. Je to jediná holka která mi nevlezla do postele a když jsem s ní mluvil, cítil jsem, že se nemusím nijak přetvařovat a takhle, prostě mi s ní je fajn. Chápeš ne?" blábolil jsem páté přes deváté. Mamka se jenom pitomě culila, za což jsem měl chuť jí říct nějakou nepěknou poznámku.

,,No a dál? Takhle to zní, že je všechno v pohodě." pokrčila rameny.

,,Řekl jsem jí docela hnusné věci, ale nemyslel jsem to vážně. Já jsem byl jenom prostě hrozně naštvaný. Přišla za mnou do té nemocnice a dost jsme se pohádali." vysvětloval jsem. Připadám si jak nějaká fňukna.

,,Nevím, co přesně si jí řekl, ale zamysli se. Jestli ti ta holka za to stojí, běž za ní. Vím, že pro tebe je omluva jistým způsobem dávka ponížení, ale říkám ti, že někteří lidé, za to stojí." pohladila mně po zádech.

,,V podstatě jsem jí řekl, že když ona mi nedala, tak jsem si musel najít jinou, tak ať se nediví, že se spolu už nebavíme. Taky se hodně starala o Gemmu, když jsem byl s Miou, tak to jsem jí tak trochu vyčetl. Chybí mi, dokonce mi chybí i ty její rýpavé poznámky a naše hádky."vydechl jsem. Vím, že mámě můžu říct všechno. Bavíme se spolu o jakýchkoli tématech, ví, že spím s hodně holkama, ví prakticky o všem.

,,Promiň, ale ty si fakt blb Dominicku. Myslím, že tohle budeš žehlit hodně dlouho, ale jestli ji chceš zpátky, tak tady neseď jak hromádka neštěstí, seber se a jeď za ní." promlouvala mi do duše. Chvilku mi trvalo, než jsem její slova pochopil, ale pak mi došlo, že má pravdu. Ona má sakra pravdu, už zase!

POHLED VICTORIE:

Dny utíkaly jako voda a já je prakticky trávila pořád stejně. Škola, na kterou jsem se za tenhle měsíc ne jednou vykašlala, poté pár slov s Chrisem, pomoct něco doma a večery jsem trávila s knížkou. Dokonce jsem nechodila ani do klubu, věděla jsem, že bych ho tam potkala. Naštvaná už jsem nebyla, to už mě přešlo, ale stále jsem uvnitř sebe cítila prázdnotu a sílu jeho slov, která tak moc bolela a občas pořád bolí. Vím, že v afektu hádky jsou lidé schopní všeho, ale od něj mě to nějakým způsobem vzalo víc.

Lucas i Chriss mi neustále promlouvali do duše, avšak já s nimi mluvit odmítala. Jediná Nathaly mě pochopila. Je to holka a moc dobře věděla, jak se cítím. A i já si s její pomocí vlastně uvědomila důležitou věc. Pomalu ale jistě jsem se do Clarka začala zamilovávat. Myslím, nikdy jsem skutečnou lásku nezažila, ale moje pocity se shodovali s pocity hrdinů v knihách a filmech. Pevně jsem doufala, že když se náš vztah-nevztah rozpadl, přejde to. Nepřešlo, nepřešlo vůbec nic, dokonce se mi po něm začalo i stýskat.

,,Vicky sakra! Někdo už asi pět minut zvoní. Běž otevřít nebo to z budí malou." zakřičel na mě brácha. Chtějí si dneska odpoledne tak na hodinku vyrazit, tudíž na mě připadá ten nesplnitelný úkol. Pohlídat Kat. Mám z toho hrůzu už asi dva dny, ale doufám, že bude v klídečku spinkat.

Neochotně jsem se teda zvedla z postele a šla dolů otevřít. Taky by si tam mohl zajít sám, těch pět minut by ho nezabilo. S otráveným výrazem jsem otevřela dveře. Když jsem ale zjistila, kdo za nimi postává, začala jsem litovat, že mám na sobě pouze dlouhé triko a na hlavě nějaký dva dny starý drdol. Fajn, začala jsem litovat toho, že jsem ty dveře vůbec otvírala! Světě div se, nezčal mě skenovat pohledem, co se stalo?

,,Ahoj." pousmál se. Oh bože, ten smích mi tak moc scházel.

,,Co tady chceš?" zamračila jsem se, nenechám se rozhodit, ne, ani ty jeho roztomilé ďolíčky mě nevyvedou z míry.

,,Prosím, chci ti něco říct." žadonil.

,,Dominicku myslím, že ses vyjádřil dost jasně." ušklíbla jsem se. Říkala jsem, že už se nezlobím, ale rozhodně mu nic nedaruju tak snadně.

,,Jo, fajn, omlouvám se. Mrzí mě, co jsem ti řekl, ale teď už to prostě nevrátím." rozhazoval rukama. To jeho ego mu nedovoluje ani vysypat normální, upřímnou omluvu.

,,Na." dodal a podal mi do ruky květinu snad všech kytek, které jsem kdy viděla. Fakt zajímavá, taková až moc barevná a...

,,Páni." kývala jsem hlavou.

,,Jo, no, tohle mi moc nejde, ale... hhh, sakra počkej." koktal a začal něco hledat po kapsách. Vytáhl poměrně potrhaný  a zmuchlaný papírek, který se snažil rozložit. Vypadal komicky, potlačovala jsem smích, ještě že byl tak zabraný tím vším a ze mě spustil zrak.

,,Eh, takže... Rudá růže, protože tě mám rád, růžová růže, protože značí dokonalost a ty dokonalá jsi, červený tulipán abys věděla, že mi můžeš věřit, bílí karafaiát, protože je stejně nádherný a nevinný jako ty a hlavně žlutá růže, tak strašně moc se omlouvám, vím že jsem ti to neměl říkat, ale prostě to ze mě vyletělo, ani nevím jak. No a spousta dalších kytek, ale tak ty už asi víš co to znamená." poškrábal se na zátylku. Fakt jsem se přemáhala, abych se nezačala smát, kdyby jste viděli ten jeho pohled, jak se marně snažil rozpoznat písmenka na tom jeho papíře. Taky ale nemůžu říct, že mě to nepotěšilo, jsem nadšená, že si pamatuje co říkám.

,,Wow, páni já-"

,,Jenom mi dej druhou šanci, prosím." skočil mi do řeči.

,,Hele, já ti za tohle všechno vážně děkuju, ale druhé šance nedávám." pronesla jsem nekompromisně.

,,Jak chceš, já se nepřestanu snažit Tori." usmál se a otočil se k odchodu. No a já i s tou kytkou, která tak nějak postrádala systém a úpravu, ale hezká byla, jsem se odebrala dovnitř.

,,Jsi vážně mrcha ségra, kvůli tobě se tady tahle ztrapňoval a ty mu řekneš tohle, myslím, že by se měl modlit, aby ho neviděli sousedi." chechtal se brácha.

,,Tak se mu nesmějte, snažil se a bylo to hezký." bránila ho Nathaly.

,,Jo to jo, ale teď vážně Vicky. Opravdu tě tohle neobměkčilo?" zeptal se Lucas.

,,Jasně že mě to obměkčilo a dostalo mě to, ale zaslouží si, abych ho v tom chvilku vykoupala ne?" zasmála.

,,Si fakt neuvěřitelná." šeptli oba. Možná to vůči němu vyznělo škaredě, ale tak to není. Neskutečně mě potěšil a dojal s celým tím jeho číslem, možná i teď vlastně trochu lituju, že jsem mu neskočila kolem krku. Vážně bych se měla rozmýšlet dřív, co vlastně chci.

Prosím o Votes(hvězdičky) a popřípadě komentíky! Když dneska budu mít ještě náladu, vydám ještě jeden díl!💗