Freedom

17- Den D.

Uběhlo několik dnů, možná pár týdnů, no podstatné je, že je konec října. To znamená jediné, dnes je den, kdy se všechno rozhodne. Lucas s Nathaly i malinkou Kat už vedou plnohodnotný život ve svém novém domě, kde je stále okupuji. S Nathaly jsem si sedly více než dobře, dá se říct, že jsme kamarádky. Jejich termín svatby je zatím v nedohlednu, prý však ale nespěchají a chtělí si počkat až na příští léto. Chris je pořád stejný... Pořád je to neskutečný komediat, smíšek a pořád je bláznivě zamilovaný do Camilly, se kterou už jsem měla tu čest. Musím uznat, že je vážně v pohodě, takže na svůj seznam kamarádů jsem s radostí mohla připsat i to její jméno. No a zbývá nám Dominick. Od našeho rozhovoru před branami školy jsme se viděli jednou, a to následující víkend. Od té doby jakoby se po naší komunikaci a dohodě slehla zem. Občas mi Chris řekne, že ho zahlédl ve městě, takže jsem si velmi rychle odvodila, co celé dny dělá. Tráví čas s Miou... Nemám žádné zprávy jestli jsou zase spolu, ale nebudeme si nic nalhávat. Je to Clark a Mia, sex je jejich život, takže nemusím ani dlouho přemýšlet, moc dobře vím, že mezi sebou nějaký vztah mají. Těžko už však posoudit jaký. S jeho ségrou, Gemmou, si pravidelně píšu, jednou jsem ji dokonce vzala na menší nákupy. Je to strašně milá holka, která bohužel nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. Jejich mamka hodně pracuje a Dominick se podle všeho ukázal doma jen párkrát. Já vlastně ani nevím, jestli na ten soud přijde. Neobtěžovala jsem se kontaktovat, právník mu prý sice psal termín i čas, ovšem on neodpověděl. Ale co, zvládnu to i bez něj, i když to bude složitější, já se nevzdám.

Naštvaně vypochoduji před soudní budovu a snažím se zhluboka dýchat. Už je to přes dvacet minut, za chvilku třicet... Nemůžeme čekat tak dlouho. Soud jsme požádali o odložení o čtyřicet minut. Správně, uhodli jste. Clark stále nedorazil a nejspíš ani nedorazí. Rodiče už jsem viděla, procházeli okolo mne na chodbě. Jsou bez právníka, obhajují se sami. Na tvářích se jim pohrával vražedný výraz, který se později, přesně ve chvíli jakmile zjistili, že jsem bez svědka, změnil na vítězný úšklebek.

Sesunu se podél zdi dolů na zem a hlavu složím do dlaní. Tohle je v prdeli. Nejdřív jsem si myslela, že to bez něj zvládneme, ale po hlubším rozhovoru se všemi okolo mi došlo, že to bude hodně velký problém. Takže se budu muset vrátit k rodičům a zažiju peklo...

,,Hej Vicky, klid." objal mě Chris.

,,Jak mám být v klidu?! Všechno se hroutí!" vyjekla jsem a snažila se potlačit slzy.

,,Ale no tak, zvládneme to. Tu nahrávku máme, fotky taky-"

,,Jo, ale bez svědka jsme v prdeli." skočila jsem mu do řeči. Vím že se k němu chovám hnusně, ale moje nervy jsou na pokraji sil. Snaží se mi pomoct a já po něm takhle štěkám.

,,Promiň." pípla jsem.

,,To je dobrý. Pojď si sednout sem na lavičku, vydýcháš se a půjdeme dovnitř." chlácholil mě. Poslechla jsem ho a beze slova posunula svůj zadek kousek vedle. Hlavu jsem měla stále v dlaních a nevnímala okolí.

,,Je tady." vykřikl. To mě jakoby probralo z transu. Rychle jsem zvedla hlavu a začala se rozhlížet po parkovišti. Měl pravdu, opravdu parkoval svým autem nedaleko nás.

,,Co se děje, proč nejste vevnitř?" přiřítil se k nám.

,,Soud nám dal čtyřicet minut, čekáme na tebe." odpověděl za mě Chris.

,,Jo, já se omlouvám musel jsem s Miou-"

,,Mně je u prdele co si musel. Slíbil si to, víš jak je to pro mě důležité a přijedeš skoro o tři čtvrtě hodiny pozděj." vřískala jsem na něj. Byla jsem tak nehorázně naštvaná.

,,Tori já se opravdu omlouvám ale-"

,,Neříkej mi Tori! Já jsem tady kvůli tobě seděla hodinu v nervech, kdybys aspoň napsal! A teď radši jdu, nebo bych ti mohla říct docela hnusný věci." křičela jsem. Otočila jsem se na podpadku a zamířila si to zpátky do budovy soudu. Po cestě jsem si ještě stihla utřít slzy. Vím že mi byl s Chrisem v těsném závěsu, odmítala jsem se však otočit a po dnešku s ním už nehodlám vůbec mluvit.

,,Tak co?" zajímal se brácha s ostatními.

,,Jo, přišel."

,,Díky bohu, tak jdeme na to." objal mě Lucas a společně jsme vyšli do místnosti. Já se usadila vedle našeho právníka naproti rodičům a ostatní se posadili o kousek dál, s vyjímkou Chrise a Clarka, ti jako svědci tu ze začátku být nemohli.

****

,,Přítomní povstaňte a vyslechněte rozsudek." pronesl soudce. Všichni jsme se postavili. Celé tělo se mi klepalo nervozitou, jasně že se celý proces neobešel bez problému. Rodiče vytáhli takové svinstva, myslela jsem, že to se mnou v tu chvíli sekne. Prý jsem psychicky labilní a trpím sebepoškozováním. Ano, mám pár jizev, ale rozhodně nejsou způsobené tímhle.

Naposled jsem se podívala po místnosti. Všichni mi věnovali povzbudivý pohled, jedině ten od Dominicka se lišil. Byl omluvný, ale na ty už je teď pozdě. Měla jsem chuť stisknou ruku právníka vedle mně, ale udržela jsem se, a tak jsem pouze pevně svírala desku stolu.

,,Na základě podložených faktů ze strany Victorie Sandersonové ve vzporu proti obžalovaným, Claudii a Paulovi Sandersonovích soud rozhodl následovně." zase udělal pomlku. Ten jeho vážný hlas mě dovádí k šílenství a přísahám, že jestli to neřekne teď hned, tak sebou fakt praštím.

,,Victorie Sndersonová je svěřená do péče jejího bratra, Lucase Sandersna a odpůrci, Claudie a Paul Sandersonovi jsou vyzváni ke splnění trestu odnětí svobody ve výši tří a půl roku za páchání domácího násilí na nezletilé osobě. Odpůrci jsou povinni uhradit odškodné ve výši sto tisíc SEK a náhrady za toto jednání. Vše k rukám Lucase Sandersna. Soud skončil, můžete odejít." pokynul hlavou. Tak strašně jsem si oddechla. Vůbec jsem ve šťastný konec nedoufala. Z radosti jsem objala právníka, který mi chtěl nejspíše něco říct. Strašně moc jsem mu děkovala. Nešlo mi o peníze, ani o to abych je dostala do vězení, jen o to, zda můžu zůstat s Lucasem.

Všechny jsem mačkala v obětí a slzy štěstí nesměly chybět. Rodiče se vypařili hned co soudce dořekl poslední slovo, byla jsem tak strašně moc šťastná. Věřím, že teď už může být všechno jen a jen lepší.

,,Eh, můžu s tebou mluvit?" poklepal mi na rameno Dominick, když jsem vycházela ven na chodbu.

,,Hele, hrozně moc ti děkuju, že si nakonec přišel, ale já teď asi nechci nic slyšet. Nechci si kazit radost, tak se měj." odbyla jsem ho. Nechala jsem ho tam jen tak stát, možná je to ode mně hnusné, ale vím, že by chtěl řešit věci ve spojení s Miou a hodiny by se omlouval,na to teď nemám. Tenhle den mi nic nepokazí...

Tak a dneska ještě jedna! Komentáře i hvězdičky(Votes) moc potěší, však už to znáte. Čekali jste, že to takhle dopadne?