Freedom

9

Moje dnešní nálada je na bodu mrazu. Poté, co včera Dominick odešel, jsem jsem si prodělala menší hysterický záchvat. Neberte mě zle, ale pokud chci na veřejnosti vypadat v pohodě, musí všechny emoce na povrch vyjít někdy jindy. Samozřejmě jsem hned chtěla zavolat Chrisovi, potřebovala jsem si promluvit, ale po zjištění, že mi ten hovor asi nezvedne, jsem to vzdala. Jasně že mě napadlo zajít dneska za Camillou, abych se jí zeptala so s ním je. Vždycky jsme si všechno řekli a on teď zmizí bez jediného slova jako pára nad hrncem. Ještě k tomu se lží... 

S nechutí a zamračeným obličejem zamknu skříňku a vydám se ze školy ven. Nevím jestli mám být však více překvapená z Clarkova auta, který jakmile mě spatří mi jde naproti, nebo postávajícího Chrise opodál. S mým bráchou po boku. Urychleně se za nimi vydám, ale Dominick se mi nejspíš snaží můj plán překazit.

,,Čau, můžeme si promluvit?" zastaví mě. I když je nesmírně lákavé vyslechnout si, co ta jeho hlava zase vymyslela a vyprodukovala, beze slova ho odstrčím a chci pokračovat ve své cestě. 

,,Vicky, co je? Jen se chci na něco zeptat." naléhá. Zakroutím hlavou a snažím se ho obejít.

,,Tak sakra počkej ne? Co je s tebou zase?" vyjekne a chytne mě za zápěstí.

,,Nedokážeš pochopit že teď ne?" obořím se na něj a svůj pohled přemístím na ty dva, kteří vše sledují. 

,,Proč ne jako?" nechápe. On je snad vážně úplně blbej...

,,Prostě teď nemám čas." vysvětlím mu, vší silou se mu vytrhnu a i s ním v patách, mířím za Chrisem a Lucasem. 

,,Co tady děláš?" přimhouřím oči do vodorovné linky a vyčkávám odpovědi. Možná jste čekali, že mu padnu kolem krku a já si dokonce i v hloubi duše naše setkání takhle představovala, ale skutečnost je zcela jiná. 

,,Chris za mnou byl a něco říkal, tak jsem přijel. Chyběla si mi." šeptl. Otočila jsem se na Chrise, který tam stál jako solný sloup s neutrálním výrazem a ani jsem si neuvědomila jak, ale moje pravačka vystřelila k jeho tváři.

,,Za co?" šklebil se a rukou si držel obličej. 

,,Tak si normální? Za to že mi lžeš! Nesnáším lhaní a ty to víš, jo a taky za to, že nebereš telefony. To jsi jako místo té chaty jel pro Lucase?" vřískala jsem na něj. K mojí smůle celá tahle naše aférka upoutala pozornost půlky školy. To se mi fakt povedlo, měla bych začít chodit na kurz sebeovládání. 

,,Můžeme si jet promluvit někam jinam?" navrhl brácha, když se rozhlížel po areálu školy. Uznávám, ani mně nebyla ta přítomnost všech čumilů příjemná. 

,,Souhlasím. Chci vysvětlení Victorie." ozval se Clark. On tu pořád stojí? 

,,Sejdeme se v klubu." dodal a odešel ke svému autu. 

,,Tak nastupovat." ohlásil Chris, při čemž mi otevřel zadní dveře. Já je však s radostí obešla a nastoupila na místo spolujezdce. Ať si vzadu jede jeden z těch dvou. Nechce se mi tam, protože nechci nic řešit. Jasně že mi Lucas chyběl, ale momentálně mě přemohl spíše vztek, že se za ty roky ani neozval, ani neukázal. 

****

Všichni mlčky sedíme na gauči, kromě Lucase, ten se opírá o parapet okna. Netrpělivě vyčkávám, jestli někdo nezačne mluvit. Mě se do toho teda nechce, navíc já jsem sem jet nechtěla. 

,,Co ty chceš vlastně vědět?" uchechtl se Chris a poukázal na Dominicka.

,,Včera mě doslova vyhodila z okna, tak bych rád věděl proč." rozhazoval rukama. Christian se začal tlemit a něco mu na to odpovídat.  Nechala jsem je tak a přešla za bráchou k oknu.

,,Proč si za tu dobu ani jednou neozval?" podívala jsem se mu do očí. 

,,Já sám nevím Vicky. Chtěl jsem odsud prostě vypadnout a srovnat si myšlenky. Nechtěl jsem se ti připomínat, protože jsem věděl, že se jen tak nevrátím. Ale teď potom co mi říkal Chris toho hrozně lituju... Je to pravda?" koukl na mě. Jen jsem si povzdechla rukama si obejmula hrudník.

,,Nemám tušení co ti říkal." pokrčila jsem rameny.

,,Že se to zhoršuje. Prý chodíš s modřinama, smutná, nevyspalá..." nechal větu vyznít do ztracena. Neměla jsem se k odpovědi, tak jsem ho pouze objala. Objetí mi s radostí opětoval a začal se mnou pohupovat ze strany na stranu. 

,,Je hezké, že se tam objímáte, ale musíme to začít řešit." vyrušil nás Chris. Chvilkama mi připadá, jako by byl nějaký organizátor zájezdu. 

,,Nevím jak. Jestli je to všechno pravda, tak udělám co je potřeba." ozval se Lucas.

,,Super, takže Vicky to musí oznámit." zaradoval se Chris. Clark nás jenom nechápavě pozoroval, nejspíš si to však užíval, vypadal jak kdyby právě seděl v kině u nějakého napínavého filmu. 

,,Vy si ale vůbec nic neuvědomujete. I kdyby tohle všechno prošlo, tak co dál? Jsou to jedni z nejlepších právníku ve Švédsku. Neznám nikoho jiného, kdo by se jim postavil. Navíc Lucas bydlí kdo ví kde, i kdyby si mě vzal do péče, já se stěhovat nechci." vyšilovala jsem a pochodovala sem a tam.

,,Já znám." vypadlo najednou z Clarka.

,,Hh?" podívali jsme se na něj všichni.

,,Znám dobrého právníka." usmál se jak měsíček na hnoji. 

,,To je taky moc hezké. Já mám sotva na to, abych si koupila potřebné věci. Našim se asi moc nebude líbit, když za něma dojdu s tím, že potřebuju peníze na právníka, který je má zničit." odsekla jsem mu.

,,Nemusíš na mě být hnusná. Vůbec nemám páru o čem se tu bavíte, snažím se jenom pomoct." obhajoval se.

,,Já už jsem ti včera řekla, ať se do toho nesereš. Tak se seber a vypadni, není to tvoje věc!" vyštěkla jsem na něj.

,,A taky jsi mi řekla, že mi to vysvětlíš." 

,,Řekla jsem, že ti to vysvětlím, až to bude vyřešené, máš pocit že je to vyřešené?" 

,,Peníze nejsou problém. A v nejbližší době se budu stěhovat zpátky, jen se mi tomu prostě nechce věřit." vložil se do toho najednou Lucas. Tohle mě namíchlo extrémně moc. Přišla jsem k němu a malinko si vyhrnula tričko. Odkryla jsem tak nové modřiny ze včerejška.

,,Fakt mi nevěříš jo? Moc dobře víš, čeho jsou schopní." ječela jsem na něj. V očích se mu objevilo pochopení, lítost a možná naštvanost? 

,,Promiň Vicky. Jak říkám, peníze nejsou problém a ještě bys měla něco vědět." pokynul hlavou abych se posadila. Já ho zase očima pobídla, aby začal mluvit.

,,Jsem zasnoubený a mám roční dceru." vylezlo z něj. On je fakt výborný. A to my chtěl říct kdy? Jen jsem kývala hlavou a obličej jsem měla bezpochyby rudý vzteky. 

,,Ještě nějaká novinka?" přejela jsem všechny v místnosti naštvaným pohledem. Vsadím se, že kdyby ho Chris nedovlekl, nevím nic z toho. Nepozval by mě ani na tu svatbu, ani by mi neřekl, že jsem teta. Když se nikdo neměl k odpovědi, zvedla jsem se a odešla. Nechybělo ani prásknutí dveřma...

Vy už víte, oč vás budu prosit! Klikni na hvězdičku, díky. Baví vás vůbec tenhle příběh? Já mám totiž pocit, že moc ne. Ale tak co už no. Je tu někdo z vás, kdo chce pokračování ještě dneska odpoledne?