Freedom

21- Nejspíš je čas...

Já nevím, za všechno. Jsi jediný kdo to ví, strašně se bojím, že mě nějak odsousíš nebo něco." celé mé tělo se otřásalo pod návalem nových a nových vzlyků, které stále ne a ne ustat.

,,To je nesmysl, proč bych tě měl odsuzovat? Já jenom... Proto jsi se vždycky tak chovala když jsem se tě dotknul nebo tak? Já se omlouvám." nezmohla jsem se na slova, jenom jsem přikývla.

,,Trochu jsem to tušil." šeptl. Odtáhla jsem se od něj a pohlédla mu do očí. Hřbetem ruky se mi snažil setřít slzy, které už pomalinku začali ustávat.

,,Asi nechápu." zakroutila jsem hlavou.

,,Máš stejné tetování jako mamka. Nechala si ho pak udělat, prý je to symbol." sklouzl pohledem na můj bok.

,,Tys ho viděl?" zeptala jsem se šokovaně.

,,V té vířivce. Jenom kousek, ale domyslel jsem si to." vysvětloval. Opět jsem jenom přikývla, v tuhle chvíli jsem nenacházel slova.

,,Kdo to byl?" vylezlo z něj najendou. Věděla jsem, že se ptá na jméno, ale já mu ho říct nehodlám. Moc dobře si uvědomuju, jak s tím člověk byl v minulosti svázaný, ublížilo by mu to, zničilo by mu to hezké vzpomínky.

,,To je jedno." řekla jsem pouze.

,,Není."

,,Ale je, je to minulost. Jméno není podstatné." hádala jsem se s ním.

,,Jistě že je. Chci vědět jaký kretén dokáže opakovaně znásilňovat holku. Hodlám mu rozbít hubu, zničil ti určité období a já to jenom tak nenechám." začal se rozčilovat.

,,Hah, památku na něj mám pěknou, to je fakt." uchechtla jsem se a stáhla si malinko kalhoty, tak, aby odhalili nejen tetování ale i poměrně velkou jizvu nad ním.

,,Co to je?"

,,Co by, řízl mě." pokrčila jsem rameny.

,,Bože Tori, musíš mi říct kdo to byl, mám chuť mu zdeformovat ksicht." procedil skrz zuby.

,,Nicku přestaň to řešit ano?" pousmála jsem se na něj. Naše oči se spojili, utápěla jsem se v jeho zelenkavých smaragdech, které pomalu ale jistě přeskakovali z mých rtů zpět do očí. Nebudu lhát, taky jsem bránila pokušení podívat se na jeho nádherné rty, které přímo volají k tomu, abych je ochutnala. Naše obličeje se opět dostali do nebezpečné blízky.

,,Mám neskutečnou chuť tě políbit." zašeptal.

,,Nicku, tohle není správný." povzdechla jsem si.

,,Proč myslíš?"

,,Nemůžu ti dát to co chceš. Bojím se sexu a vím že ty...-"

,,Nezáleží mi na tom, počkáme, až budeš připravená. Neskutečně si mě okouzlila Vicky, v životě jsem k nikomu nic tak velkého a pevného necítil. Bál jsem se si to přiznat a nalhával jsem si všechno možné, ale už by to stačilo. Doufám že cítíš to samé, tak moc v to doufám." šeptal, ale každé slovo jsem slyšela, jasně a zřetelně.

,,Nicku já-"

,,Ne, prosím, neříkej nic, nech mě být šťastným aspoň jeden večer, vím že ke mně něco cítíš taky, ale nevím co a jak je to silné, ale přesto, dneska mi nic neříkej." skočil mi do řeči. Každým slovem mě překvapoval čím dál víc, no a nakonec jsem to byla já, kdo překonal tu miniaturní vzdálenost a spojil naše rty v jedy. V celém těle jako by mi vybouchla bomba, užívala jsem si ten okamžik plnými doušky a tajně si přála, aby jen tak rychle neskončil. Byl to jemný polibek, ale přesto toho vyjadřoval tak moc. Všechny nevyřčená slova jsme vložili do něj, nikdy jsem nebyla šťastnější.

Když jsme se od sebe odtáhli, neubránila jsem se tutelnému úsměvu. V objetí jsme se opřeli o stěnu a užívali si jeden druhého.

,,Byl to Cole." Nemůžu uvěřit, že jsem mu to jméno řekla, myslela jsem, že si to navždy nechám pro sebe. Jeho ruka povolila stisk, už mě nyní neobjímal kolem ramen, už mu ani na tváři nesídlil ten šťastný úsměv. Hleděl na mě s kameným pohledem a já doufala, že jsem tohle všechno právě neposrala jednou jedinou větou.

,,Jako ten Cole? Cole Duero?" šokovaně se ujišťoval. Jen jsem kývla hlavou na souhlas.

,,Zabiju ho! Já toho parchanta zabiju." v mžiku stál na nohou a otáčel se k odchodu. Povedlo se mi ho chytnout za zápěstí, tudíž jsem ho zastavila.

,,Ne, nech to být." prosila jsem.

,,Nemůžu to nechat být, možná bych pominul někoho jiného, ale já tomu grázlovi prostě rozbiju hubu, teď hned." chtěl se mi vytrhnout, byl jak smyslů zbavený.

,,No tak, víš že je to blbost. Odstěhoval se, nevíš kam, tak to už neřešme dobře?"

,,Fajn. Tori, i když nevím jak na tom u tebe jsem, musím to udělat. Zkusíš to se mnou? Budeš se mnou chodit? Já ti slibuju, že všechno bude podle tebe, nebudu na tebe v ničem tlačit, jestli se bojíš tohoto." blábolil všechno možné dohromady. Klečel přede mnou a vypadal neskutečně božsky. Na jednu stranu mě polil pocit štěstí a nadšení, ale na druhou stranu mě tížila jedna myšlenka.

,,Neděláš to z lítosti, že ne?" vyslovila jsem ji nahlas. Já se prostě potřebovala ujistit.

,,Cože? Ne, jasně že ne. Mám tě rád Tori, víc než rád a rozhodně bych takové věci nedělal z lítosti." kroutil hlavou.

,,Co Mia?"

,,Všechno jsem s ní ukončil. Je pryč, skoncoval jsem to, všechno co bylo." ušklíbl se, dobře tušil, že ji nemám ráda.

,,A... Můžeš se na tu otázku zeptat ještě jednou?" zkousla jsem si ret a mírně zčervenala. Zasmál se.

,,Budeš moje přítelkyně?"

,,Ano a ty... Budeš můj přítel?"

,,Ano." úlevně vydechl a spojil naše rty, zase. Možná si někdo může myslet, že dělám chybu, ale já vím, že i kdybych toho později litovala, teď jsem na sto procent rozhodnutá...

Fuha, no a jsou spolu. Co na to říkáte? Opět moc prosím o VOTES a komentáře, děkuju a přeji hezký večer!💗