Freedom

20- Pravda

Ležím v posteli a přemýšlím. Přemýšlím, jestli nebyla chyba poslat ho pryč. Podle Lucase i Nathaly ano, jenže já jsem prostě typ člověka, který nedává nic zadarmo. Hlasitě si povzdechnu a schovám hlavu pod polštář, když v tom mi přijde zpráva. Nemám chuť s nikým komunikovat, ale třeba mě to aspoň rozptýlí.

Neznáme číslo:
Přijď prosím v šest tam, kde to všechno začalo. D.

Přesně vím, od koho to je. Otázka teď zní, mám tam jít nebo? Ale přeci před ním nemůžu utíkat věčně, sama se s ním chci zase bavit, takže je rozhodnuto, půjdu tam. Ale kam? Tam kde to všechno začalo... Pro mě to všechno začalo v té knihovně, ale těžko říct, co má na mysli. Půjdu to té knihovny, tam jsm se do něj pomalu začala zamilovávat, tam to všechno začalo. A když tam nebude...tak nevím.

Po zjištění, že mám půl hodiny a nestíhám, jsem začala přahrabovat všechny možné věci, abych se byla vůbec schopná obléct. Taxík už mi netrpělivě troubil před barákem a brácha se dožadoval vysvětlení. Odbyla jsem ho se slovy, že nevím kdy se vrátím, ať na mě nečakají.

Taxikář zastavil přesně na tom parkovičti jako tenkrát Dominick. Z hluboka jsem se nadechla a třepající rukou otevřela dveře. Jo, jsem nervózní a co? Výtah jsem radši vynechala, rozhodla jsem se pro cestu po schodech.

Jsem v tom patře, mé kroky směřují ke knihovně a já jenom doufám, že jsem to místo uhodla správně. Taky tam mohl napsat o co se přímo jedná a ne mluvit v hádankách. Z přemýšlení a spekulacemi mě někdo vytrhl tak, že mě přirazil ke steně. Tak šíleně jsem se lekla, až jsem měla potřebu začít pištěť. Po zjištění, že se jedná o Clarka na mě přestoupil vztek, vztek za to, že mi málem způsobil infarkt.

,,Přišla jsi." konstatoval a začal se ke mně nebezpečně přibližovat. Neměla jsem ani sílu odpovědět, byla jsem zanemprázdněná jeho stále přibližujícím se obličejem a mým zadrhávajícím se dechem. V jisté chvíli bych si to možná i užívala, ale momentálně mě opět přepadli vzpomínky, zase ty hrůzostrašné vzpomínky, ani jsem nedutala, jen vyčkávala, co udělá dál.

Jeho ruce mě uvěznili přilepenou na stěně a jeho dech jsem na své tváři cítila čím dál víc. Začínali se mi třepat nohy, ruce, zkrátka celé tělo. Nedávala jsem to, už zase jsem se cítila tak bezmocná.

,,Dominicku pusť mně." vydala jsem ze sebe. Pouze se ušklíbl.

,,No tak Tori, co je za problém?" do očí se mi hrnuly slzy. Chtěla jsem se bránit, ale moje tělo vypovědělo službu.

,,Prosím, nech mě. Pusť mě jo?" zkusila jsem to znova. Odhodlaně jsem se mu podívala do očí, v jeho obličeji se mihlo něco, co jsem nedokázala rozpoznat, avšak účel to splnilo. Pustil mě, odstoupil ode mě a já se tak konečně mohla pořádně nadechnout. Přešla jsem na druhou stranu místnosti a sesunula se po zdi na zem. Sledoval mě, vím, že mě upřeně pozoroval a po chvíli se houpavým krokem dostal vedle mě. Též si sednul. No a tak jsme tu mlčky seděli, možná minuty, možná hodiny, kdo ví, každopádně se ani jeden z nás neodvážil promluvit.

,,Měla jsi pravdu. Myslím to, jak si přišla do té nemocnice s tím příspěvkem. Gemma není moje sestra." promluvil do ticha. Šokovaně jsem na něj vykulila oči, na což se mírně zasmál.

,,Jako to? Řekla bych, že máte některé rysy v obličeji podobné." zajímala jsem se. Můj hlas už byl zase pevný a dech pravidelný. Vzpomínky jsem zahnala daleko do minulosti a momentálně se snažila naslouchat Nickovi.

,,Máme společnou mamku, ale otce ne." vysvětlil.

,,Aha, ale tak pořád je to tvoje sestra." pousmála jsem se. On plně ignoroval moji poznámku a dál povídal.

,,Mamka šla jeden večer s nějakýma kamarádkama do divadla nebo kam. No a když procházela jakousi uličkou, tak si nevšimla nějakého chlapa a vrazila do něj. Prý se chtěla normálně omluvit, ale on na ni začal křičet a pak ji znásilnil. Otěhotněla. Když to zjistil můj otec, tak jí řekl, že jí to nevěří a opustil nás. Je to hajzl, který chlap by tohle udělal? Gemma o tom neví, mamka se z toho chvilku dostávala a tvrdí, že teď už je v pohodě. Vím ale že si na to prostě někdy vzpomene a.." začali mu téct slzy po tváři. Už nějakou dobu vím, že jeho mamka a ségra jsou pro něj vším, ale takovýhle příběh jsem nečekala. Propletla jsem si s ním prsty a ruku jemě stiskla na náznak podpory. Právě mi tady povyprávěl jeho příběh a já cítím, že bych mu měla říct i ten svůj, ne měla, já mu ho chci říct.

,,Chápu to, já-" chtěla jsem pokračovat, ale přerušil mě.

,,Nemusíš mi nic říkat, jestli nechceš. Já jenom, že sis zasloužila vysvětlení a chtěl jsem ti to říct. Promiň, přijdu si jak slaboch." mírně se zašklebil a otřel si oči.

,,Nejsi slaboch, jen ti záleží na rodině. Slíbila jsem, že až všechno vyřeším, řeknu ti to. A chci ti to říct" ujistila jsem ho a pokračovala.

,,Chápu tvoji mamku, vím jak se cítí. Když mi bylo patnáct, hrozně jsem se zamilovala do jednoho kluka, myslela jsem, že je to láska, ale až teď mi vlastně začalo docházet, že nebyla, bylo to jenom pobláznění, ale to je jedno. Nechtěla jsem s ním spát, vždycky jsem si přála, že o to příjdu s někým, koho budu milovat, což je divné, protože jsem o to přišla s Chrisem." uchechtla jsem se.

,,Ty si spala s Chrisem?" divil se a já se musela opět zasmát.

,,Jo, byli jsme oba opilí, vůbec nic si z toho nepamatuju. A nepřerušuj mě prosím. Chtěla jsem tím říct, že když jsem si to vůbec nepamatovala, tak to prostě přeskočím. Čekala jsem a asi dost dlouho. Ten kluk mi řekl, že jestli s ním nehodlám spát a takhle, tak si to vezme sám. No a pak už to jelo skoro každý den, postupně se k tomu přidali nadávky a všechno možné. Byla jsem tak blbá, že jsem s tím nic neudělala, naivně jsem si myslela, že přestane, že by mě třeba mohl mít rád. Ne, šlo mu jenom o jednu, nehleděl na to, jesli chci nebo ne, prostě.. bylo mu to úplně jedno.." tady už mě zradil hlas. Brečela jsem před ním jako malá holka, vyklopila jsem mu všechno, on jediný teď věděl co se tenkrát stalo. Nikomu jinému jsem to neřekla, Chrisovi jen z části, nikdy jsem nebyla schopná to ze sebe dostat všechno.

Vnímala jsem jak si mě přitáhl do obětí, mé vzlyky nepřestávaly a já netušila, co si o tom on myslím, nebo jestli bylo správné mu tohle všechno říct.

,,Promiň." fňukla jsem.

,,Tori, za co se proboha omlouváš." nechápal.

,,Já nevím, za všechno. Jsi jediný kdo to ví, strašně se bojím, že mě nějak odsousíš nebo něco." celé mé tělo se otřásalo pod návalem nových a nových vzlyků, které stále ne a ne ustat.

Prosím o komentáře s VOTES(hvězdičky), pokračování v další kapitole!