Freedom

12-Knihovna a tetování

,,Ha a máte to! Jsem prostě nejlepší!" radovala se Gemma. Je pátek odpoledne, já sedím u Clarků v kuchyni a hrajeme Člověče nezlob se. Já i Dominick se o to tedy snažíme. Gemma nás válcuje.

,,Nevytahuj se prosím tě." rozcuchala jsem ji vlasy. Chtěla mi něco odpovědět, ale přerušilo ji vyzvánění mého telefonu. Když jsem se podívala na ikonku volajícího, úsměv mi z tváře okamžitě zmizel.

,,Já si to vyřídím vedle." pokynula jsem na ně a odešla do vedlejší místnosti.

,,Ano?" nervózně jsem zvedla hovor.

,,Ahoj Vicktorie. Volám ti protože už vím datum soudu." začal vysvětlovat William. William je náš právník, vždycky když mi zavolá, přejede mnou takový zvláštní pocit. Přeci jen, je to osoba, od které nikdy nevíte, co čekat. Jestli dobré nebo špatné zprávy.

,,Aha a kdy?" zeptám se.

,,Je to na konci října, napíšu ti to přesně do zprávy. Mezitím se ještě musí provést šetření a takové věci. Prosím tě, jak si na tom s tím druhým svědkem?" chtěl vědět.

,,Jo, dobře. Ví o tom, říkal, že to udělá." potvrdila jsem mu.

,,Super, chtělo by se to s ním sejít. Můžeš to nějak domluvit?" naléhal.

,,Jasně, to nebude problém, dám ti vědět." pousmála jsem se.

,,Fajn. A Vicky?"

,,Ano?"

,,Nebuď nervní. Nechci nic zakřiknout, ale myslím, že to dobře dopadne." povzbudil mě. S úsměvem jsem hovor ukončila a vydala se zpět za těma dvouma.

,,Co ten úsměv?" zajímal se Dominick. Všimli jste si něčeho? Už mu neříkám Clark! Možná mi to přišlo hnusné, říkat mu takhle, když se mi snaží pomoct.

,,Znají datum soudu." vypadlo ze mě.

,,Gemm? Na kolik máš trénink?" přetočil pohled na jeho ségru.

,,Za hodinu."

,,Hodím tě tam, jdi si nachystat věci." pokynul jí. Beze slova se zvedla a odkráčela do svého pokoje.

,,Takže?" usmál se na mě. Sedla jsem si vedle něj.

,,Bude to na konci října." vysvětlila jsem mu.

,,Není to nějak narychlo?" divil se.

,,Minule nám říkal, že když jde o takhle známější osoby, tak se celý proces většinou urychlí. A chce se s tebou vidět." řekla jsem mu.

,,Jasně, to nebude problém. Co je s tebou? Jsi nějaká šťastnější." zaculil se.

,,Nic, já jenom... Je to strašně fajn, přijít domů a nemuset se strachovat co se stane. Možná se mi asi ulevilo, když teď můžu bydlet u Lucase. Sice je to na úplně jiné straně města, ale aspoň to není ta zazobaná čtvrť." usmívala jsem se. Asi se mi přece jen ulevilo, jsem ráda, že jsem Chrise i bráchu poslechla, protože nebýt jich, sedím tady v nervech a koukám neustále na hodiny, abych nepřišla domů později.

,,To chápu, je to jasný. Možná po tomhle budeš ještě šťastnější." vytáhl z kapsy mobil a pustil mi nějakou hlasovku. Tu hlasovou zprávu, jak po mě naši řvou a on se schovával za závěsem.

,,Tys to nahrál?" zeptala jsem se nevěřícně.

,,Ne celé, nemám úplný začátek. Ale myslím, že v kombinaci s těma fotkama to bude stačit." hrdě se poklepal po hrudi. Měla jsem chuť skočit mu kolem krku, ale přemohla jsem se. Přeci jen je to Clark a já ho stále nemám ráda. No možná už o něco míň, ale i tak.