Křídla noci

Kapitola 10

V okamžiku, kdy vstoupím druhý den do třídy, mi oči zalétnou k předposlední lavici, kde sedává Patrik. Je na svém obvyklém místě. Jakmile se střetne s mým pohledem, vykouzlí na tváři lehký úsměv, který mi doslova podlomí kolena. Naštěstí už stojím u své lavice, proto se jí nenápadně zachytím, abych nezavrávorala.
„Ahoj Lýdie,“ vyruší mě ze zírání do zadní části třídy Adam.
Trhnu k němu hlavou. Rychle se usměju, a doufám, že nezahlédne ruměnec, který se mi rozlil po tváři. „Ahoj,“ odpovím, než se usadím vedle něj.
„Jaký jsi měla víkend?“ zajímá se.
„Skvělý,“ řeknu dřív, než se stačím zarazit.
Zvědavost v jeho očích se nedá přehlédnout. „Co jsi dělala?“
„Byla jsem v kině a pak převážně doma,“ odpovím pohotově. „Jaký byl tvůj víkend?“ zeptám se místo toho, abych mu nedala možnost ptát se na podrobnosti.
„V pohodě,“ usměje se. Když ale do třídy vejde Stela, úsměv mu trochu povadne. Všimnu si toho jen já, protože Stela mi v rychlosti zamává, kývne na Adama a sama se usadí do lavice, která je na druhé straně třídy.
„Nevím, jak to na rande chodí,“ zamumlá Adam. Vypadá to, že slova pronáší spíše pro sebe, než ke mně. Po chvíli však pokračuje: „Nikdy jsem na rande s holkou nebyl.“
Přemýšlím, jestli mám něco říct, ale zbaběle se stáhnu. Sedím tiše, aniž bych na jeho slova jakkoli reagovala.
„Chci být tvůj kamarád, Lýdie,“ vyhrkne náhle.
Překvapeně zamrkám. Jak jsme se od nevydařené schůzky dostali k přátelství? „Přece jsme kamarádi, ne?“
Adam přikývne, ale jeho pohled znovu zabloudí ke Stele. „Stela je taky tvoje kamarádka.“
Zamračím se. „Kam tím míříš, Adame?“
Náhle vstane a bez jediného slova odejde ze třídy. Nevím, jestli mám jít za ním, ale sotva se rozhodnu zvednout ze židle, zapípá mi textovka. Vytáhnu telefon z kapsy. Zpráva z neznámého čísla je krátká. Až příliš.

Ahoj kamarádko.

Po těch dvou jednoduchých slovech okamžitě zapomenu na Adama. Přestože číslo nemám uložené, napadne mě jediný odesílatel. A doufám, že se nemýlím. Otočím se dozadu, abych věnovala Patrikovi úsměv. Jeho lavice je však prázdná. Zklamaně se obrátím zpátky. Když vedle sebe uslyším jeho hlas, nadskočím. „Chci tě dnes někam vzít.“
„Patriku, vyděsil jsi mě,“ obviním ho, přestože se začnu okamžitě usmívat.
„To jsem měl v plánu,“ zakývá na mě pobaveně obočím.
Uvědomím si, co vlastně řekl. „Kam mě chceš vzít?“
„Bruslit,“ pokrčí rameny.
Nadšeně se usměju. „Bruslit?“
„Jo. Vyzvednu tě po třetí.“
Rychle přikývnu. S úsměvem skloním pohled k mobilu. „Kde jsi vůbec vzal moje telefonní číslo?“
„Dala mi ho včera tvoje máma,“ přizná se.
Vážně? Hned na to si uvědomím, že pro mě včera Patrik jel. Jasně, že mu máma dala můj telefon, kdyby měl potíže mě najít. „Jasně.“
Vyruší nás zazvonění. Do třídy se vrátí Adam, ale ve dveřích se zarazí, jakmile se podívá našim směrem. Vyšlu k němu úsměv, než šťouchnu Patrika do boku, který se neochotně zvedne. Adam na něj přimhouří oči. Nakonec se krokem vydá k lavici, kde se okamžitě usadí na uvolněné místo.
„V pohodě?“ zeptám se Adama.
Přikývne. „Jasně.“ Mým očím se však vyhne, proto raději upřu pohled na tabuli a čekám, až dorazí profesor.

„Myslela jsem, že jedeme bruslit,“ hodím po Patrikovi zmateným pohledem, když vyjede autem z města.
„Taky že jo,“ mrkne na mě, ale dál se tváří hrozně tajemně. Z jeho uvolněného úsměvu usuzuju, že ho to baví. Docela mě tím štve. Naštěstí nejedeme moc daleko. Po asi patnácti minutách zastaví na malém odstavném parkovišti na okraji lesní cesty. Nestojí tady žádná auta, proto moje zvědavost vzroste ještě víc.
„Kde to jsme?“
„Máš moc otázek,“ pobaveně mu zajiskří v očích.
Protočím panenky. „Byly jen dvě.“
Patrik pokrčí rameny a pobídne mě, abych vystoupila z auta. Z kufru vytáhne naše brusle, které si přehodí svázanými tkaničkami přes rameno. Následuju ho mezi stromy. Jdeme mlčky, občas se na mě ohlédne, jestli jdu za ním, než zastavíme na břehu malého jezera.
Překvapeně zamrkám, jakmile si všimnu zčásti shrnuté plochy a jasných známek toho, že tohle místo využívají bruslaři.
„Páni,“ vydechnu úžasem, když se přede mnou otevře překrásný pohled. Zasněžené stromy obklopující zamrzlou vodní plochu působí kouzelně. Ohlédnu se na Patrika, který už sedí na spadlém kmeni a uvazuje si brusle.
„Jak to, že tady nikdo není?“
Aniž by vzhlédl, odpoví: „Většina chodí o víkendu. Ale teď je to často prázdný. Zima,“ dodá, jako by se tím všechno vysvětlovalo.
Má pravdu. Mrazivé počasí neustupuje. Dnes ale nečekaně nesněží, ani nefouká ostrý ledový vítr. I tak se teplota stále pohybuje okolo patnácti stupňů pod nulou.
Posadím se vedle Patrika. Okamžitě mě začne mokrý kmen studit, proto se nepohodlně zavrtím. Natáhnu se pro brusle, abych se v rychlosti přezula. Patrik mi pomůže vstát.
„Je ten led dost pevný?“ strachuju se, když se na něj postavím. Nikdy jsem nebruslila nikde jinde, než na kluzišti.
„Řekl bych, že jo.“ Patrik se odrazí z místa a lehce se rozjede po zamrzlém jezeře. Je něco, co ten kluk neumí? „Kde se touláš?“ zavolá na mě z druhé strany. Máme pro sebe více než padesát metrů. Pomalu se rozjedu směrem k němu. „Neříkala jsi, že umíš bruslit?“ zaslechnu jeho pobavený smích.
„No dovol,“ zvednu dotčeně bradu. Nepozorností se mi brusle zadrhne o nerovný povrch a já zavrávorám. Patrik se ještě víc rozesměje. Bojuju s nutkáním na něj vypláznout jazyk. Místo toho natáhnu ruce a nechám se chytit.
„Kdy jsi bruslila naposledy?“ nepřestává se chechtat, zatímco mi pomáhá udržet rovnováhu.
„Před pár týdny,“ ohradím se.
,,No a předtím?“ vyzvídá.
Trhnu rameny. „Přiznávám, že jsem měla menší pauzu.“
„O jak dlouhé pauze to mluvíme?“
„Asi dva roky,“ zabručím, jenže Patrik mě zaslechne.
„Cože? Dva roky?“ vytřeští oči, ale smích ho přejde. „Říkala jsi přece, že se takhle bavíš.“
Svraštím obočí. Přemýšlím, kam těmi otázkami míří. „A?“
„To ses za poslední dva roky nebavila?“
„Samozřejmě, že ano,“ nesouhlasím s ním.
„Jak?“
Chvíli nad tím uvažuju. „Různě.“
Vyčkávavě nakloní hlavu. Povzdechnu si. „Pravda je taková, že jsem se většinou učila. Ne, že bych na nic jinýho neměla čas. Prostě jsem jen neměla moc přátel.“ Kromě mámy, doplním v duchu.
„Nějaký jsi ale měla, ne?“
Přikývnu. „Jasně. Ve třídě vedle mě…“
Patrik mě přeruší. „To jsou spolužáci. Nebo jste se scházeli i mimo vyučování?“
Zavrtím hlavou. Odvrátím se od něj, abych v jeho očích nezahlédla lítost. O ni nestojím.
„Pojeď, objedeme to,“ navrhne a mně se okamžitě uleví.
Ohromením přestanu téměř dýchat, když mě chytne za ruku. Snažím se být nad věcí, ale přesto nedokážu ovládnout úsměv, který se mi rozlije po tváři. Dlaň mě i přes rukavice mravenčí a v podbřišku mi poletují motýli, jakmile se společně rozjedeme. Po očku se na Patrika podívám. Zamyšleně se kouše do spodního rtu.
Přiznání, že v podstatě nemám žádné kamarády, mi nebylo příjemné. Možná tomu tak je, že Patrik je vždycky obklopen partou lidí. On o ně rozhodně nouzi nemá. Až s ním si uvědomuju, jak osamělá jsem byla.
„Nad čím uvažuješ?“ přeruší proud mých myšlenek.
Otočím k němu hlavu. V jeho pohledu zahlédnu starost, proto se snažím tvářit lehkomyslně. „Že se mi tady moc líbí.“
Usměje se. „Mně taky.“
„Řekni mi něco o sobě.“
Patrikův bezstarostný výraz se vytratí. Bojím se, že jsem řekla něco špatně, proto vyhrknu: „Nemusíš, pokud nechceš.“
Úkosem na mě pohlédne. „Já ale chci.“
Jeho slova mě zahřejí u srdce. „Takže?“
Chvíli přemýšlí. „Jsem jedináček, mám rád burgery, hot dogy a ostatní nezdravý věci a moje oblíbená barva je šedá.“
„Já mám ráda žlutou,“ odvětím.
„Žlutou? Nech mě hádat. Připomíná ti slunce.“
Aniž bych nad tím uvažovala, automaticky vzhlédnu k obloze. Žádné slunce na ní ale není. Už hezky dlouho. Pak zavrtím hlavou. „Ne. Kvůli tomu ne.“
„Tak proč?“ Patrik vypadá, že ho to doopravdy zajímá.
„Dokáže mě rozveselit,“ pokrčím rameny. „Proč máš rád šedou?“
Zamyslí se. „Nevím. Asi protože je neutrální. Nemám z ní žádný pocit, ani špatný, ani dobrý. Je to prostě jen…barva.“
Má pravdu. Nikdy jsem nad významy různých barev nijak zvlášť nepřemýšlela. Každá barva ve mně vyvolává určitý pocit nebo je spojena se vzpomínkou, ale šedá ne.
Chvíli přemýšlím o další otázce a na jazyku mě svrbí ta, na kterou jsem nejvíc zvědavá. Nakonec si dodám odvahu. „Je pravda, co se o tobě povídá?“
Patrik lehce přimhouří oči. „Co se povídá?“
Pokrčím rameny, abych dala najevo, že je mi to vlastně ukradené, přestože jsem šíleně zvědavá, jestli jsou ty pomluvy alespoň z části pravdivé. „Prý se pereš. Dokonce si někoho zmlátil pro zábavu.
Zatne čelist. Nejspíš jsem ťala do živého. „Nikdy se neperu bezdůvodně, Lýdie.“
Vytřeštím na něj oči. „Takže je to pravda?“
Patrik zabrzdí, ale moji ruku nepustí. Pomůže mi udržet se na bruslích, protože jsem zastavení nečekala. Jakmile má moji plnou pozornost, přikývne. „Byl to bývalý přítel mé dobré kamarádky. Na jednom večírku jsem viděl, jak ji ten dobytek dal facku. Když jsem na ni uhodil, zjistil jsem, že to nebylo poprvý, co takhle zchladil žáhu. Přestože mě Alice prosila, abych to nedělal, neovládl jsem se. Ani jsem nechtěl,“ dodá s odfrknutím.
Panebože. Nevím, co na to říct. Jediné, na co dokážu myslet, je, že si to ten kluk zasloužil. Stisknu Patrikovi ruku. „Jsi dobrý kamarád.“
„Teď jsem na řadě s otázkami já,“ řekne zničehonic Patrik, jakmile se rozjedeme.
Překvapeně zamrkám. „Ptej se.“
„Proč jste se přistěhovaly?“
Znovu zavrávorám, ale Patrik mě drží pevně za ruku a nepustí ani tehdy, když znovu zastavíme. Sklopím oči k našim spojeným dlaním a nedokážu popsat, jaké pocity ve mně ten nevinný dotek probouzí. Nikdy mě žádný kluk za ruku nedržel, pokud nepočítám školku, kde jsme chodili na povinné procházky ve dvojicích, které vytvořila učitelka. Pomalu k němu zvednu tvář. Patrik mě sleduje a z jeho pohledu nedokážu nic vyčíst. Přestože nejspíš nečeká, že bych mu na otázku odpověděla, samu sebe překvapím, jakmile promluvím: „Moje máma trpí zlými sny.“
Svraští obočí. „Něco jako noční můry?“
Přikývnu. „Její psychiatr věří, že změna prostředí, by jí mohla pomoct.“
„To zní celkem rozumně,“ řekne opatrně, protože zahlédne můj skeptický výraz.
Odfrknu si. „Není to poprvé, co jsme si sbalily kufry, Patriku. Nemyslím si, že to mámě pomůže.“ Při vzpomínce na děs v jejích očích, když jsem jí našla schoulenou v posteli, se otřesu.
„Je ti zima?“ zeptá se Patrik okamžitě, protože si to vyloží jinak.
Zavrtím hlavou. „Já jen…pořád trpí. Vím to. A ničí mě, že s tím nemůžu nic udělat. Cítím se hrozně…bezmocná. Rozumíš?“
Smutně přikývne. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Tak ráda bych mámě pomohla, ale netuším, jak to udělat. Nevím, z čeho její sny pramení. Máma se mnou odmítá o tom mluvit a já už přestala naléhat.
„Moje…máma zemřela před deseti lety,“ řekne Patrik tiše. „Předávkovala se.“
Vytřeštím na něj oči. Jeho jsou plné bolesti, když mi pohled opětuje.
„To je mi moc líto,“ zašeptám.
Vydechne. „Mě taky. Kvůli tomu ti to ale neříkám. Máma bojovala se svými démony a svůj boj prohrála.“
„Máma nečelí žádným démonům,“ zavrtím rozhodně hlavou. Mračím se u toho jako čert.
„Jsi si tím jistá?“
Ne, to nejsem.