Kapitola 17

73 6 0
                                    

Prudce se k Tomášovi otočím. Stojí rozkročený ve dveřích pokoje, oblečený ve stejné mikině jako Patrik, s totožným šátkem kolem úst. Vejde dovnitř a zavře za sebou dveře. Sundá si kapuci a stáhne šátek, než se zády opře o dveře. Ruce si založí na hrudi, zatímco si mě prohlíží podobně jako v ten den ve škole, kdy jsem je vyrušila, abych si mohla promluvit s Patrikem. Jenže teď je jeho pohled podrobný, a tak intenzivní, až se bezděčně zachvěju. Nevím, co mám dělat. Instinktivně o krok ucouvnu směrem k Patrikovi, než mi dojde, že on mě nejspíš neochrání. Nejistě se na něj ohlédnu. Nedívá se na mě, ale očima provrtává Tomáše. Pak ke mně stočí svůj pohled a jeho výraz trochu zjihne.
„Co se děje?“ zašeptám k Patrikovi. Cítím, jak mi vlhnou oči, proto párkrát zamrkám, abych nepodlehla strachu svírající mi vnitřnosti.
„Lýdie…já-,“ začne mluvit, ale Tomáš ho přeruší.
„Víš, kdo byla ta žena?“
„Počkej!“ zarazí ho Patrik. Přimhouří zlostně na Tomáše oči. „Tomu ty říkáš, že v tom mám volnou ruku?“
Trhne rameny. „Myslel jsem, že potřebuješ pomoc.“
Patrik se znovu zahledí na mě. „Lýdie…já vím, kdo jsi.“
Strnu. Celou dobu mi v uších duní tep v takových vlnách, až si nejsem jistá, jestli jsem správně slyšela. Ví, kdo jsem? Rychle se otočím k Tomášovi, ale ten se tváří být obeznámen se vším, co Patrik právě vypustil z pusy. Počkat…Tomáš to ví taky?
Zavrtím kvapně hlavou. „Netuším, o čem to mluvíš.“
„Ta žena dole,“ polkne a uhne pohledem, než dopoví: „je jako ty.“
„Co…cože?“ zasípu přes knedlík v krku.
„Dozvěděli jsme se o ní i o dalších před pár týdny.“
„My?“ očima těkám z jednoho na druhého a zase zpátky. Tomáš drží slovo a do ničeho nezasahuje. Pouze souhlasně kývne hlavou. Jako by mu dával svolení. Jenže k čemu? Patrik si téměř nepostřehnutelně odfrkne. Jakmile se střetně s mým pohledem, provinile sklopí oči. „O kom mluvíš, Patriku?“ zopakuju hlasitěji, přestože skoro nedokážu dýchat.
„Víš, co je to za symbol, Dio?“ vyhrne si mikinu. Přímo pod pravým prsním svalem má vytetovaný znak, kterého jsem si všimla na jeho mikině.
Zavrtím hlavou, zatímco hypnotizuju jeho svalnatý hrudník. Soustřeď se, Lýdie.
Patrik si odkašle, proto k němu trhnutím vzhlédnu. Pomalu stáhne oblečení. Za sebou uslyším přidušené uchechtnutí a moje tváře získají rudý odstín.
„To je runa. Symbolizuje ochranu lidí. Její doslovný význam zní: ti co činí v přesvědčení vyššího dobra.“
Zamračím se. „Chráníte lidi? Před čím?“
Jeho tvář získá bledší tón a nervózně si promne zátylek. Jak mi pomalu začíná docházet pravda, ucítím slabost v kolenou. Teď se tady přece nesložím.
Ta žena s náramky na rukou. Stejná jako já. Patrikovo zděšení, když zjistil, že já jsem jedna z nich. Jeho strach nepramenil z toho, že jsem nabourala jeho mysl. Jsi to ty… Slova, která pronesl po našem polibku, mi najednou dávají smysl.
„Přede mnou,“ vydechnu nevěřícně. V očích mě zaštípají slzy, když si uvědomím, co to znamená. Přerývaně se nadechnu, abych jim položila otázku, přestože vím, že odpověď nechci znát. „Co s tou ženou uděláte?“ A co uděláte se mnou?
Patrik si rukama zajede do vlasů. Stiskne čelist, proto usoudím, že mi to nechce říct. Tomáš však odpoví za něj. „Bude odvezena někam, kde nemůže škodit.“
„Kam?“
„Do jednoho zařízení v horách,“ odpoví Patrik, přičemž umlčí Tomášovi veškeré protesty rukou.
„Co je to za zařízení?“ zeptám se opatrně.
„Výzkumné,“ ozve se tiše.
„Výzkum? Čeho?“ zmateně svraštím obočí.
Slova se ujme Tomáš. „Každý nadpřirozený jev je nutno prozkoumat, Lýdie. Potlačit. Žijeme v době, kde není pro nevysvětlitelné úkazy místo.“
Zavrtím nechápavě hlavou. „Vy unášíte lidi. Jak je možné, že se nepohřešují? Co policie?“
„Lýdie, kdo myslíš, že nás najal? Vláda chce mít všechno pod kontrolou.“
Zděšeně od nich odstoupím. „Panebože.“
„Je mi to líto,“ řekne Patrik.
„Líto? Tobě je to líto?“ zakřičím. Můj hlas se pomalu začíná podobat hysterii.
„Já…myslel jsem si, že tou další je tvoje máma. Chtěl jsem tě ochránit.“
„Je to moje máma, Patriku! Nepotřebuju před ní žádnou ochranu!“ odseknu vztekle.
„Evidentně,“ neodpustí si Tomáš kousavou poznámku.
Zlost mě okamžitě přejde. Podívám se Patrikovi do očí, ale nenajdu tam odpor, jen lítost, a ještě něco jiného, hlubšího.
„Nevěděla jsem to,“ zašeptám.
V pokoji se rozhostí ticho. Sklopím pohled k zemi. Přestože jsem se vážně snažila zadržet slzy, několik mi jich splyne po tváři. Zavřu pevně víčka a snažím se zastavit další příval.
Patrik si s Tomášem vymění pohled, který nedokážu rozluštit. Následně se Tomáš otočí a vykročí ke dveřím. Ve chvíli, kdy je skoro u nich, je někdo prudce otevře. Na prahu se objeví Saša. Vyšle k Tomášovi spokojený úsměv, než oznámí: „Dodávka je na cestě.“ Náhle si mě všimne a v očích mu zajiskří. Ohromeně vypísknu, jakmile se během vteřiny ocitnu za Patrikem, který mě k sobě strhne. Měří si Sašu varovným pohledem.
„Jak jsem řekl,“ pronese tiše. Saša ze mě nespustí oči, ale po chvíli nepatrně kývne a zmizí na chodbě. V dálce ještě zaslechneme jeho posměšný hlas. „Tomáši, tvůj táta vás chce vidět. Všechny tři.“
„Do hajzlu,“ uleví si Tomáš.
Patrik ze mě celou dobu nespustí ruku. Přestože mě drží za zápěstí, nedokážu se zbavit úžasného pocitu z jeho doteku. Chránil mě. Možná mu na mně pořád záleží. Vyhledám jeho oči a zjistím, že mě pozoruje.
„Dáš nám chvilku?“ houkne směrem k Tomášovi, aniž by přerušil oční kontakt.
„Počkám na chodbě,“ oznámí a nechá nás o samotě.
Patrik mě pustí, poodejde k posteli, kam se posadí. Předkloní se a předloktí si opře o stehna. Pomalým krokem dojdu k němu a sednu se vedle něj. Oba mlčíme, jako bychom se báli promluvit první.
Odkašlu si. „Celou dobu jsi byl tady?“
Přikývne, než ke mně s hlasitým výdechem otočí tvář. „Byl to pro mě šok, Dio. Nenapadlo mě, že holka, kterou…prostě jsem to nečekal, chápeš?“
„Jo,“ zašeptám.
„Byl jsem vychován v tom, že se všeho stanu součástí po dovršení osmnácti. Stejně tak jako můj otec i dědeček…“
„Počkej,“ přeruším ho, „tvůj táta taky?“
Patrik trhne rameny. „Mužští potomci bývalých členů vojenské tajné služby. Vědí o našich rodinách všechno.“
Zamračím se. „Takže vás k tomu nutí?“
Povzdechne si. „Nikdo mě k ničemu nenutil, Dio. Vždycky jsem chtěl být mezi nimi. Pomáhat očistit svět. Jsme jako rodina.“
„Očistit svět? Patriku, nejsme jediné zrůdy na téhle planetě.“
Patrik zatne čelist. „Ty nejsi zrůda.“
„Ne, jen nás posíláte někam, kde na nás banda šílenců dělá pokusy,“ odfrknu si.
„Tebe nikdo nikam nepošle,“ zavrčí tiše.
Téměř hystericky se zasměju. „Posloucháš se vůbec? Jaký je rozdíl mezi mnou a tou ženou tam dole?“
Chytí mě za ruku, ale vytrhnu se mu. Prudce vstanu a vydám se ke dveřím. V půlce cesty se však zarazím. Ohlédnu se. „Vrať mi telefon,“ natáhnu k němu ruku.
Zaváhá, než nakonec poslechne. Rychle naťukám zprávu Stele, že jsem v pořádku, aby si nedělala starosti, a pošlu ji domů. Odpovědí mi jsou sprostá slova, se kterými doplní, jaký o mně měla strach. Strčím telefon do kapsy a vzhlédnu. Patrik mě pozoruje přivřenýma očima.
„Můžeš otevřít hlavní bránu?“ zeptám se ho.
„Proč?“
Rozhodnu se říct mu pravdu. „Přišla jsem se Stelou.“
Patrik vyskočí na nohy a pěti rychlými kroky je u mě. „Cože?“
Polekaně uskočím. V jeho tváři se mihne bolest, ale okamžitě ji nahradí zlost. „Ví, kdo jsi?“
„Stela?“ zeptám se vyhýbavě.
„Panebože, Lýdie!“ vykřikne. „Čím míň lidí to bude vědět, tím je to pro tebe bezpečnější,“ chytí mě za ramena a zacloumá se mnou jako s hadrovou panenkou.
„Je to moje kamarádka,“ vykoktám. „Věřím jí.“
„A věříš mně?“ zeptá se náhle.
Bez váhání přikývnu. Zarazím se a v duchu se opravím. Doteď jsem neměla důvod mu nevěřit. Nahlas to však neřeknu, protože ke mně vyšle úsměv, kterým mě okamžitě odzbrojí. Jenže pak jeho úsměv povadne, když ke mně pomalu skloní hlavu.
„Nikomu nevěř,“ pronese tiše. Vpíjí se do mých očí, a zatímco mi srdce začne uhánět jako o závod, přemýšlím, jestli mě políbí. Toužím po jeho doteku, zároveň se ho děsím. Patrik, jako by myslel na to stejné, zavře oči a narovná se.
„Měli bychom jít,“ řekne, než se ode mě odtáhne a vydá se ke dveřím.

Křídla nociOnde histórias criam vida. Descubra agora