Křídla noci

Kapitola 13

Vpadnu do domu, který ale vypadá opuštěně. Zvláštní. Máma bývá v tuhle dobu doma.
„Mami!“ zavolám z chodby, ale všimnu si, že její boty i kabát zmizely.
V okamžiku, kdy spustím batoh na zem a pověsím kabát na věšák, ve dveřích zarachotí klíč. Střetnu se s máminým poplašeným pohledem. Udělá dva chvatné kroky, které nás dělí a pověsí se mi na krk. S úlevným výdechem se ode mě odtáhne.
Zamračí se. „Kde jsi byla?“
„V knihovně,“ zmateně zamrkám. „Co se stalo?“
„Co se stalo?“ zeptá se překvapeně, jako by mi to mělo být jasné. Jenže není. Máma rukou přejede přes čelo. Všimnu si, že se jí mírně třese. „Panebože, Lýdie. Nemůžeš si jen tak zmizet, ne teď. Proč nezvedáš telefon?“
„Já jsem nezmizela. Šla jsem po škole do knihovny. Ani jsem se moc neopozdila. Škola skončila před dvěma hodinami,“ bráním se. „Telefon mám v batohu, neslyšela jsem ho.“ Pak se zarazím. Nechápavě se na mámu podívám. „Co myslíš tím ne teď?“
Máma moji otázku přejde. „Mohla jsi zavolat. Měla jsem o tebe strach.“
Zatnu čelist a přimhouřím oči. Nikdy mámě nevadilo, když jsem se po škole někde zdržela. Vím, že jsem se jí měla ozvat a říct jí, co mám v plánu, ale úplně jsem na to zapomněla. Něco mi tu však nehraje. „Mami,“ oslovím ji tiše, „proč ne teď?“
Uhne očima a projde kolem mě do obývacího pokoje. „Je zima, venku tma.“
Chvíli sleduju její ztuhlá záda, než se vydám za ní. Zavrtím hlavou. „Ne, nevěřím ti.“
Máma znovu otevře pusu, nejspíš s nějakou další výmluvou. Předběhnu ji a vyhrknu: „Byla jsem v knihovně s Adamem.“
Přikývne. Čeká, co řeknu dál, protože si určitě myslí, že teď spustím monolog o tom, jak mě to mrzí. Omyl. „Profesor Pert nám dnes zadal seminární práci.“
Nemusím jí ani říkat, který předmět profesor vyučuje. Okamžitě zbledne. Otočí se ke mně zády a vykročí ke kuchyňské lince. „Je tam hrozná zima. Dám si čaj. Chceš taky?“ začne napouštět vodu do konvice, zapne ji a z horní skříňky vytáhne dva velké hrnky.
„Myslím, že je na čase, abys mi řekla, co se děje, mami,“ pronesu tiše.
Jeden hrnek jí vypadne z ruky a roztříští se na podlaze. Druhý hrnek máma odloží na linku. Vidím, jak se jí ruka třese, když ho opatrně pokládá. Otočí se ke mně, opře se o okraj desky a stiskne ji tak, až jí zbělají klouby. „Nevím, o čem mluvíš.“
Zatnu čelist. „Mami, nelži mi. Poslední dobou se chováš divně.
„Lýdie, já..., “ ztichne.
„Mami, už ne. Prosím,“ pronesu pomalu.
Povzdechne si. Na malý okamžik zavře oči, a jakmile se znovu otevře, odtrhne ode mě zničený pohled. „Chtěla jsem tě toho ušetřit.“
Zamračím se. „Čeho?“
„Pravdy.“
„Jaké pravdy?“
„O…našem světě.“
„Co tím myslíš?“ naléhám, aby mi odpověděla přímo. Tyhle vytáčky mě už unavují.
Máma zavrtí hlavou, ale nakonec přece jen promluví. „Svět, ve kterém jsme se narodili, dalece přesahuje hranice našeho chápání, Lýdie. Existují…věci, které pro tebe nebude lehké přijmout.“
„Takže je to tak? Všechno?“ nevěřícně vytřeštím oči.
„Nevím, jak dalece jste…“
„Bohové,“ přeruším ji, „polobozi, nadpřirozené bytosti, démoni?“ rozhodím naštvaně ruce. S každým dalším slovem zvyšuju hlas.
Máma opatrně přikývne. Sevře se mi žaludek a musím se zhluboka nadechnout, abych nezačala panikařit. Nedokážu snést její pohled. Uhnu očima a zahledím se ven. Sleduju zamrzlé vločky na okenní tabuli. „Proč je pořád zima? Má to něco společného s tou,“ snažím se vzpomenout na jméno bohyně, o které jsem četla v knize, „Moranou?“
Při vyslovení jejího jména sebou znatelně trhne. S výdechem zavře oči. Už si myslím, že mi máma neodpoví, ale nakonec promluví: „V dávných dobách, kdy ještě lidé uctívali božstvo a nespoléhali se jen sami na sebe, kdy člověk byl vděčný, ne chamtivý, národ věřil, že střídání ročního období mají na starosti tři bohyně. Vesna, bohyně jara a zrození. Živa, bohyně léta a plodnosti. A nakonec Morana-“
„bohyně zimy a smrti,“ dopovím za ni.
„Ano,“ potvrdí.
„Proč je pořád zima?“ zopakuju šeptem spíše pro sebe.
Máma však myslí, že otázku směřuju k ní, proto zavrtí hlavou. „Nevím, dítě.“
Šlehnu po ní zlostným pohledem. „Tak co víš? Něco přede mnou tajíš.“
Skloní hlavu, jako by dál nesnesla pohled na mě.
„Mami, prosím.“
Ticho, které panuje v domě, je nesnesitelné. Ruší ho jen slabé tikání vteřinových ručiček na hodinách, které visí nad lednicí.
„Dobře,“ rozhodne se. „Morana vždy dychtila vládnout všemu živému i neživému. Rok co rok se nemohla dočkat, až Živa ukončí svoji vládu nad létem. Doba, kdy vítr je tak studený, že dokáže proniknout teplejším oblečením, země chladne a listí spadne ze stromů. Zvířata hledají útočiště, lidé se častěji zdržují ve svých domovech. Dny se zkracují, noci jsou stále delší a mrazivější. To jsou první náznaky nadcházející zimy a začínající vlády Morany. Drží své žezlo pevnou rukou, než ho musí předat své bláznivé a velice mladé sestře Vesně. Pak se vrátí do Navu, kde ji ve svých komnatách dobře střeží. To místo smí navštěvovat pouze její syn a jen na vymezenou dobu. Je to však nutné. Morana je krásná a velice moudrá žena, která se nezdráhá využít jakékoli lsti, aby získala to, po čem tolik touží,“ odmlčí se a dá mi možnost vše, co právě řekla, vstřebat.
„Dejme tomu, že to, co mi teď říkáš, je pravda,“ zapřemýšlím nahlas.
„Je to pravda,“ pronese pevně.
„Dejme tomu,“ zopakuju. „Proč je pořád zima? Stalo se něco Vesně nebo Morana žezlo ukradla? Je třeba možné, že utekla? Je vůbec reálně možné, aby bohyně zmizela tak, že zůstane ostatním bohům utajena? Co nejvyšší bůh? Neříká se, že všechno vidí?“ snažím se čerpat z informací, kterými nás zahlcoval poslední měsíc Pert. Avšak netuším, jak dalece sahají pouhé dohady.
„Bohové na sebe mohou vzít jakoukoli podobu a ukrýt se na zemi. V té chvíli je to jako hledat jehlu v kupce sena. Dokud se nám sama neukáže, zůstává i bohům neviditelná.“
Zavrtím nechápavě hlavou. „Ale proč teď?“
„Nerozumím,“ řekne máma, ale v očích se jí mihne znepokojení.
„Myslím, že rozumíš moc dobře, mami.“
„Někoho hledá,“ pronese tlumeně.
„Koho?“
„Morana dokáže ovládnout zimní živly a ukončit lidské životy. Na to, aby je mohla ovládnout, však potřebuje démony, kteří jí budou oddaně sloužit.“
„Můry,“ řeknu trpce.
Prudce vzhlédne. Její tvář je bledá a oči plné slz, když přikývne. „Bytosti, které si podmaní lidské sny.“
Démon. Bytost. Zavřu oči a v duchu se připravím na otázku, která mě tíží od chvíle, kdy jsem utekla z knihovny. „Jsem…jsem jednou z nich?“
Pohledem zapátrám v její tváři. Odpovědí mi je výraz, kterým se na mě zahledí. Obrním se proti tomu, co se mnou její smutek dělá. Lhala mi. Vlastně to nebyla tak úplná lež. Nikdy jsem se jí neptala, kdo nebo co jsem, ale celý život přede mnou tajila něco takového. Hlasitě polknu, než ze sebe vysoukám: „Jsem zlý člověk?“
„Ne,“ téměř vykřikne, natáhne se po mé ruce, ale uhnu z jejího dosahu.
S povzdechem ji stáhne zpátky. „Lýdie, ty jsi chytrá, milá, obětavá…“
„Bytost,“ doplním hořce. Tohle je snad zlý sen. Najednou mě zamrazí, když si uvědomím souvislosti. Zděšeně vytřeštím oči, jak se snažím v hlavě dát všechno dohromady. Prudce vzhlédnu. „Proto máš zlé sny? Noční můry? Kvůli mně bereš antidepresiva a navštěvuješ doktora?!“ V očích mě pálí slzy bezmoci. „Protože jsem dobrý člověk?!“ Teď už doslova křičím.
„Ty přece nemůžeš za to, kdo jsi,“ zavrtí odhodlaně hlavou.
„Co jsi,“ opravím ji.
Zmateně zamrká. „Cože?“
„Jsem…parazit,“ vyslovím to slovo se značným znechucením.
„Lydie, ty přece nejsi-,“ začne mě zděšeně obhajovat, ale přijde mi, že si to nezasloužím. Ne od ní.
„Musím jít,“ vyhrknu.
„Kam?“ Máma ke mně okamžitě vyšle pohled plný znepokojení.
Zavrtím hlavou. Srdce mi buší jako o závod, v uších mi hučí. Cítím, jako by mě dům dusil. Potřebuju na vzduch. Hned.
„Já…,“ znovu potřesu hlavou, abych si ji pročistila. Ustoupím o dva kroky, než se otočím. Spěšně vejdu do chodby, ale u dveří se ještě zastavím. Měla bych něco říct, jenže knedlík, který se mi usadil v krku, nepustí ven žádná slova. Otevřu pusu a zase ji zavřu. Nakonec vyběhnu ven do tmy.