Křídla noci

Kapitola 8

O víkendu se Stelou zajdeme do kina. Následně se domluvíme, že u ní přespím. Jsem z toho trochu nesvá, protože jsem nikdy neměla takovou kamarádku, u které bych mohla přespat. Zcela zbytečně. Jakmile náš plán přednesu mámě, okamžitě ho zavrhne.
„Proč nemůžu? Bude mi osmnáct,“ mračím se na ni.
Zavrtí hlavou. „To s věkem nijak nesouvisí, zlato.“
„Samozřejmě, že souvisí. Jsem poslední teenager na světě, který nikdy nepřespal u kamaráda.“
Máma převrátí oči. „Přeháníš.“
„Mami, no tak,“ zamrkám na ni prosebně, ale neobměkčím ji.
„Už jsem řekla, Lýdie. Pokud máte plány na večer, můžeme se dohodnout na jednorázové posunutí večerky,“ ustoupí nakonec.
„Vážně?“ zarazím se, pak přimhouřím oči. „Ale přes noc zůstat nemůžu.“
„Ne,“ odpoví prostě.
„To nechápu,“ rozhodím rukama.
„Ber mě jako extrémně starostlivou matku. Kdybych nevěděla, že jsi přes chodbu v pokoji, vůbec bych nespala.“
Tohle mě nenapadlo. Vytřeštím oči. „Promiň, já…zapomněla jsem. Tak v jednu?“
„Dobrý pokus,“ usměje se na mě. „V jedenáct.“
„Jsi tyran,“ natáhnu se k ní a dám jí pusu na tvář.

Se Stelou se sejdeme v přízemí velkého nákupního střediska, kde se v nejvyšším poschodí nachází také multikino. Vystojíme poměrně dlouho frontu na lístky a ve zbylém čase si zajdeme pro něco malého k jídlu. Různých restaurací, bister i fast foodů je tu nespočetně, a tak je z čeho vybírat. Objednáme si hranolky a tortilly s kuřecím masem, než ulovíme jeden malý stolek, který zrovna opustil mladý pár. V sobotu večer je centrum plné.
„Co podnikneme po kině?“ zeptá se mě Stela, jakmile s tácem vmanévrujeme na místo.
Pokrčím rameny. „Mrzí mě, že to přespávání nevyšlo,“ odpovím místo toho.
„Mě taky. Ale znám rodiče, takže buď v klidu. Máma taky občas bezdůvodně vyšiluje,“ zašklebí se.
Nevyvedu jí z omylu, a to, že moje máma má k vyšilování důvod. Bylo by ode mě sobecké, kdybych i přes její špatný spánek trvala na přenocování u Stely. Vždyť o nic nejde.
Stela do sebe hází jednu hranolku za druhou a občas k tomu přikusuje tortillu, jako by dlouhé hodiny hladověla.
„Máme půl hodiny čas,“ ubezpečím ji.
„Jakmile se mi dostane smažený do ruky, nedokážu se udržet,“ přizná se s plnou pusou.
To mě rozesměje. „Bojíš se, že ti to sním?“
Stela se na mě zazubí. „Nikdy nevíš.“
Pobaveně zavrtím hlavou. Bezděčně se rozhlédnu po lidech chodících v proudech chodbami centra. Někteří pospíchají, jiní obchází obrovské výlohy s oblečením navléknutým na bledých figurínách či nejnovějšími knihami slibujícími jasný bestseller. Příchozí všech věkových kategorií tráví sobotní podvečer nákupy, jídlem v restauracích a rychlých občerstveních nebo, stejně jako my, návštěvou kina. Jak tak sleduju ty bezejmenné tváře, zrak mi padne na kluka, který stojí před jedním z obchodů se sportovními potřebami a drží kolem ramen hezkou brunetu. Dívka se směje něčemu, co právě prohodil, zatímco ukazuje na někoho v dálce. Moje nálada okamžitě klesne.
„Není to Patrik?“ zeptá se Stela udiveně, jakmile si jich taky všimne.
„Hm.“
„Nevěděla jsem, že se umí smát,“ řekne zamyšleně.
Umí a jak! Znovu mě zachvátí vztek, když si vzpomenu na to, jak se mému pokusu o nový začátek vysmál. Já na druhou stranu nevěděla, že má holku. Pěknou holku, abych byla přesnější, a sama k sobě upřímná. Tmavě hnědé vlnité vlasy jsou nejspíš přírodní nebo jí z neznámého důvodu drží tak, jako by před hodinou opustila kadeřnictví. Můj každý pokus o natočení vln ztroskotá téměř okamžitě po vytažení kulmy ze zásuvky. Je menší než já, drobná a její úsměv je roztomilý. Nemůžu od dvojice odtrhnout oči, přestože Stela se už dávno zase věnuje tomu, co má před sebou na talíři.
„Žárlíš?“ zajímá se.
Její otázka mě zaskočí nepřipravenou. Myslela jsem, že si mého zírání nevšimla. Rychle zavrtím hlavou, nicméně mě prozradí rudá barva, která se mi okamžitě rozlije po tváři.
„Líbí se ti?“
Odtrhnu od nich pohled, proto už nevidím, co následuje, když k nim dorazí jejich kamarád, na kterého nejspíš čekali. Váhavě odpovím: „Já se nelíbím jemu.“
Stela se rozesměje. „Blbost.“
Vyhledám její oči, snažím se v nich najít výsměch, ale není tam. Myslí to vážně. „Teď alespoň vím, proč,“ mávnu rukou ke dvojici.
„To, že je kluk zadanej, neznamená, že je slepej, Lýdie,“ převrátí oči.
„Můžeme se prosím bavit o něčem jiném?“
„Jak je libo. Takže…zítra mám rande,“ změní téma a úplně mě tím zaskočí.
Vytřeštím na ni překvapeně oči. Neřekla mi, že se jí někdo líbí. „S kým?“
Stela ukousne hranolku, chvíli přežvykuje, než polkne a dá si další kousek. Nespěchá a přitom mě pozoruje. Svraštím obočí. To snad čeká, že budu hádat? Už se chystám otázku zopakovat, ale Stela mě předběhne a konečně odpoví: „S Adamem.“
„S Adamem?“ zopakuju zaraženě.
Podívá se někam za moje rameno, než přikývne.
„Nevěděla jsem, že se ti líbí.“
„Je to problém?“
Pokrčím rameny, pak zavrtím hlavou. „Ne, proč?“
Stela sklopí oči k desce stolu. Prsty si nepřítomně pohrává s brčkem v kelímku s limonádou. „Ty sis nevšimla, jak na tebe kouká?“
„Kouká na mě, ale zve na rande tebe?“ rozesměju se.
„No, dobře,“ uzná, „ale jste…kamarádi. Nevadí ti to?“
Zazubím se. „Ne, samozřejmě, že ne. Jen jsem netušila, že se ti líbí, to je celé.“
„Vždycky to byl milej kluk. Jenže dost nesmělej. Nikdy jsem ho neviděla s holkou prohodit jedinou větu. A včera za mnou sám přišel a pozval mě ven.“
„To je přece skvělý, Stelo,“ vyhrknu potěšeně.
„Asi…je,“ řekne s rozpačitým úsměvem. Poposedne si. „Jsem trochu nervózní.“
„Jestli chceš, můžu se zítra k tobě zastavit a pomoct ti vybrat něco na sebe,“ navrhnu.
Stela s úlevou přikývne. „Díky.“
Než dojíme, bavíme se o filmu, který jsme v kině viděly naposledy. Když na sebe prásknu, že jsem ho navštívila jen jednou a to jako dítě se svojí mámou, odezvou je velmi hlasitý smích. Jakmile se ale Stela uklidní, soucitně mi stiskne rameno.
Převrátím oči. „Nepochybně jsem přišla o neocenitelnou zkušenost.“
„Jasně,“ zazubí se. „Ale to teď napravíme.“
Zavrtím pobaveně hlavou. „Neměly bychom už jít?“
Stela s úsměvem vstane, ale pohled jí opět sklouzne za moje rameno. „Hele, neviděly jsme ho už?“
Ohlédnu se. „Koho?“
„Ten chlap v té baseballové čepici. Myslím, že jsem ho viděla u fronty na lístky a před chvílí byl určitě u stánku s jídlem.“
Přimhouřím oči, ale je tu taková spousta lidí, že muže jejího popisu nikde nevidím. Vrátím se pohledem k ní a pokrčím lhostejně rameny. „Třeba taky míří do kina a teď zabíjí čas, než začne film, stejně jako my.“
„Třeba,“ odpoví Stela, ale netváří se moc přesvědčeně.