Křídla noci

Kapitola 1

O sedmnáct let později...

„Nemůžeš spát?" zeptám se tichým hlasem, abych mámu nevylekala. Opírá se o kuchyňskou linku a nepřítomně hledí z okna, přestože může vidět jen svůj vlastní odraz a osvětlenou místnost za ní.
„A ty?" odvětí otázkou, jak to často dělává, když se chce vyhnout odpovědi.
Začnu vrtět hlavou, než si uvědomím, že se na mě nedívá. „Ne. Nechceš ohřát mléko s medem? Třeba ti pomůže usnout," nabídnu se, protože to je taky důvod, proč jsem sem přišla, i když je dávno po půlnoci.
„Přišla jsem si pro prášek, budu v pohodě."
Zamračím se. Nechci, aby si ho brala. Vyvolává to představu, že má problém. A přestože chodí jednou měsíčně k psychiatrovi, neboť jí často sužují zlé sny, je v pořádku. Neprojevují se u ní žádné deprese ani úzkost, nic, kvůli čemu by měla brát anxiolytika. Ale ten nafoukaný panák, který získal moc dnem přejímání diplomů, je zřejmě jiného názoru. Máma se mnou o svých sezeních nikdy nemluví, ale dokážu si velmi živě přestavit jejich průběh. Mluví před naprosto cizím člověkem o svém životě, aby mohli společně dospět ke kýženému výsledku. A nechci práci jejího doktora nijak srážet, ale neměl by už po tak dlouhé době na ten problém přijít?
S odevzdaným výdechem si napustí sklenici vody, se kterou zapije bílou oválnou pilulku. „Drž mi palce," věnuje mi smutný úsměv, než projde kolem mě a zamíří do své ložnice.
„Dobrou noc," zavolám za ní, ale už je pryč.
Snažím se nedělat rámus, proto vytáhnu první hrnec, na který narazím ve skříňce pod dřezem. I já mám dnes potíže s usnutím. Většinu večera jsem strávila přípravou na zítřejší test z moderních dějin. Teď je skoro půl jedné a mě místo touženého spánku hlavou víří různá fakta a k nim nezanedbatelné letopočty. Jakmile jsem položila hlavu na polštář a zavřela oči, lítala mi čísla před víčky.
Po oslazení mléka lžičkou medu se usadím k malému stolku se dvěma židlemi v naší miniaturní kuchyni panelového bytu. Snažím se zklidnit rozjitřené nervy, které však nemají nic společného s testem. Na vynikajícím prospěchu si zakládám a nikdy jsem neměla známku horší než chvalitebnou. Vím, proč se mi spánek vyhýbá. Pozítří totiž odjíždíme a to je taky jediný důvod bezesné noci. Po jarních prázdninách nastoupím na nové škole. Zase.
Pohlédnu na hromadu krabic, které máma od dnešního rána stihla zabalit. Stejné krabice se válejí i v mém pokoji, v předsíni a vlastně na každém volném metru čtverečním našeho pronajatého třípokojového bytu. Tuhle změnu jí doporučil její lékař. Souhlasila bych s ním, pokud by to nebyla za posledních dvanáct let čtvrtá změna, kterou podstupujeme.
Prázdný hrnek vložím do dřezu, ale sotva udělám dva kroky, vrátím se, rychle ho opláchnu a položím dnem vzhůru na odkapávací plochu. Nakonec se rozhlédnu po kuchyni, kterou jsme mohly považovat za naši poslední tři roky. Doufám, že teď už se stěhujeme naposledy.

„Můžeš s tím přestat, Lýdie?" zvýší máma hlas, abych ji přes hlasité rádio v autě slyšela.
„Promiň," vyhrknu, otočím knoflíkem doleva, ale dál přepínám jednu stanici za druhou.
„Hlasitost nebyla problém," zamumlá si pro sebe.
Omluvně se usměju. „Mám to." Konečně naladím přijatelnou muziku. Z těch neúnavných řečí moderátorů mě už třeští hlava. Jakmile písnička skončí a naváže na ni nová, úlevně si oddychnu.
„Za jak dlouho tam budeme?" zeptám se, zatímco se pohledem z bočního okýnka snažím vypozorovat, kde právě jsme. Jenže namísto cedulí měst a vesnic, podle kterých bych se mohla zorientovat, vidím jen pole, louky a lesy. Pomalu začínám mít strach, že nás odváží pryč z civilizace. To by jí bylo podobné.
„Není to nádhera?" usměje se, na chvíli pootevře okno a zhluboka se nadechne. Přestože okno okamžitě vytáhne, dovnitř zavane mrazivý vzduch, který zchladí vyhřátý prostor.
Unaveně se opřu do sedadla. Po chvilce sundám boty, abych si mohla nohy opřít o palubní desku. „Krásný, fakt. Tím jsi mi ale neodpověděla na otázku, mami."
Pohlédne na mě. „Zlato, vydrž. Nebude to už dlouho trvat."