Křídla noci

Kapitola 20

Cestou domů zavolá Tomáš svému otci, aby se ujistil, že nás očekává. Informuje ho taky, že jsem v pořádku. Rozhovor byl příliš krátký, ale přesto Tomáš otci odpověděl na pár otázek. Nevím, na co se ho ptal, ale pokaždé ke mně vyslal znepokojivý pohled ve zpětném zrcátku.
Jakmile vkročíme do pracovny pana Rába, vstane ze svého koženého křesla. Není tam však sám. Máma vyskočí na nohy a vrhne se mi kolem krku tak prudce, až náporem o krok ucouvnu.
„Jsi v pořádku, zlato?“ zeptá se starostlivě. Její hlas plný obav a mateřského strachu jsem slýchávala už od mala. Nechám se obejmout, a když si uvědomí, že jí objetí neopětuju, odtáhne se a svraští zmateně obočí. „Co se děje?“
Cítím, jak se mi vztek i ublíženost rozlévají po těle, zatímco si v hlavě přehrávám útržky ze svého života. Lži o tom, jak můj táta zemřel. Lži o tom, že mě máma miluje. Lži. Samé lži.
Zavrtím hlavou, abych podobné vzpomínky zahnala. Promluvím do nastalého ticha. Mám pozornost všech v pracovně, přesto se snažím soustředit pouze na ni. „Jsem nebo nejsem tvoje dcera?“
Máma okamžitě strne. V jejích očích zahlédnu strach, ale i bolest. „Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo, Lýdie.“
Zatnu zuby a stisknu čelist, abych nevybuchla. Zase ty její vytáčky. Snažím se uklidnit, přesto se mi hlas třese, když svoji otázku zopakuju. „Jsem nebo nejsem tvoje biologická dcera?“
Dlaní ztlumí zvuk připomínající raněné zvíře a do očí jí vhrknou slzy. Pak pomalu zavrtí hlavou. „Jsme jiné krve, ale to neznamená, že-“
„Dost!“ přeruším jí příkře.
„Lýdie, přece-“
„Nechci to slyšet,“ vyhrknu a udělám zbabělý krok dozadu. Narazím tak do Patrika, který se drží celou dobu za mnou. Jeho ruce mi přistanou na ramenou a já nevím, jestli je tam nechává proto, abych cítila jeho oporu nebo proto, abych neutekla.
„Mohla bych si s dcerou promluvit o samotě?“ ohlédne se máma na pana Rába, který pohotově vstane.
Při vyslovení dcera sebou trhnu. „Ne, nikam nepůjdou. Jestli mi něco chceš říct, tak před nimi.“
Několikrát přikývne, než vydechne. „Tvá matka…tvá skutečná matka,“ opraví se a zkřiví tvář, jako by ji její vlastní slova ničila, „musela udělat velké rozhodnutí.“
„Proč? Nechtěla mě, když zjistila, co jsem zač?“ Netušila jsem, že se můžu cítit ještě hůř. Přestože bych to neměla chtít vědět, byla pro mě odpověď důležitá.
O krok přistoupí, ale můj výraz jí okamžitě zastaví. „Lýdie…kdyby Morana věděla, kde tě najít, dávno by to udělala. A nejen ona. Lidi, kteří slouží vládě, fanatici, kteří věří v existenci nadpřirozena… Před všemi bys byla v nebezpečí. Tví,“ polkne, „rodiče tě chtěli ochránit. Přáli si pro tebe lepší budoucnost. Normální život, který bys nikdy nemohla mít.“
„Protože jsem sedmá dcera,“ dopovím za ni.
Zničeně přikývne.
„Mám opravdu šest sester?“
„Máš,“ ozve se Ráb.
Prudce se k němu otočím. „Co Vy o tom víte?“
Odkašle si. „Znám tvoji matku i tvého otce mnoho let, Lýdie. Jsou to mí přátelé.“ Vrhne přísný pohled na Tomáše i Patrika. „To, co se teď dozvíte, neopustí zdi téhle pracovny, je to jasné?“
Oba přikývnou, proto se jeho oči opět stočí ke mně. „Má žena byla u tvého narození. Byly si s tvojí matkou velice blízké. Anna si stejně jako tví rodiče pro tebe přála jiný osud. Tehdy za mnou přišla a poprosila mě o pomoc. Nejdřív jsem nechtěl nic slyšet. Byl jsem příliš mladý, zaslepený naší vizí a přesvědčený, že cokoli, co je mimo naše chápání, musí zmizet. Pamatuji si, jak jsem bezradně seděl a přemítal, co udělat, když mě něco zatahalo za nohavici.“ Na malou chvíli zavře oči, jako by si ten okamžik znovu vybavil a zlehka se usměje. „Byl to můj malý synek, který se ke mně přibatolil. Podíval jsem se do jeho nevinných očí a bezstarostného úsměvu a prostě věděl, co musím udělat. Byl jsem to já, komu tě tvůj otec přinesl. Dívala ses na mě obrovskýma modrýma očima, ve kterých jsem nezahlédl nic temného, pouze dobro. Pak jsem tě vzal k Marice. Tví rodiče věděli, že pokud budu vědět, kde jsi, dám na tebe pozor a udělám všechno proto, aby se k tobě nedostali,“ odmlčí se. „Když Anna…onemocněla, tvá matka u ní zůstala až do konce. Ani po její smrti nám nepřestala pomáhat. Jenže všechno mi ji připomínalo, vzpomínky mě dusily. Proto jsem zbaběle utekl. Odstěhoval jsem se a seznámil s Viktorem a ostatními členy. Naši synové vyrůstali společně ve víře, kterou mi od dítěte vštěpovali. Minulost jsem pohřbil hluboko v sobě,“ vydechne do ohromujícího ticha.
Rozhodnu se ticho porušit jako první. „Mám ještě jednu otázku.“ Připravím se na to, co má následující slova způsobí. „Jak zastavíme Moranu?“
„Dokud nezjistíme, kde se ukrývá, nezmůžeme nic,“ odpoví Ráb.
„Já to vím,“ řeknu. Patrikův stisk zesílí, když opět promluvím: „Je to Adam.“